Máme právo na život. Tak proč ne na smrt?

Dnešní MF Dnes přinesla zprávu o tom, že jsou Češi, kteří si jezdí do zahraničí pro smrt. Nemyslím ty sportovní nadšence, kteří jsou po celém světě známi tím, jak hazardují a oddávají se superadrenalinovým disciplínám či lezou po slovenských horách a ze tří čtvrtin tak tvoří statistiku úmrtnosti v nejmenších evropských velehorách. Myslím ty Čechy, kteří trpí buď nevyléčitelnou nemocí či zraněním, které dělá jejich život natolik nesnesitelným, že raději zvolí milosrdnější variantu – totiž smrt.

Hodně jsem o problému eutanazie přemýšlel a to v době, kdy jsem jako mluvčí ministerstva spravedlnosti obhajoval nový trestní zákon. Na rozdíl od hlavního proudu diskuse jsem však neřešil, zda jako svobodný člověk mám či nemám právo na to, abych se rozhodl ukončit svůj život. To je snad základ jakéhokoliv pojetí svobody! Na co jiného bych jako člověk měl mít právo, než na právě na smrt! Moje rozhodnutí odejít ze světa přeci nikoho neomezuje ani nezavazuje. Jestli uznáváme základní institut práva na vlastnictví, pak jediným, co opravdu vlastníme a který v aktu svého ukončení nikoho neomezuje, je náš život.

Kdokoliv toto právo popírá, je podle mne největší nepřítel svobody.

Proč člověku, který neskutečně trpí životem, který mu přináší jen bolest, bráníme v jeho svobodném rozhodnutí? Máme snad my, já či vy, nebo společnost právo na jeho život? Když jsme se jako společnost rozhodli, že zrušíme trest smrti, tj. právo společnosti na to rozhodnout, koho proti jeho vůli zbavíme života, pak logicky musíme zlegalizovat eutanazii, která je svobodným projevem člověka k přijetí smrti. V opačném případě opět rozhodujeme o něčím životě a ve svém důsledku tak dáváme arguemt pro zastánce restu smrti.

Námitky, že je eutanazii možné zneužít ke zbavení se nepohodlného člena rodiny či podobné úvahy chápu. Ale chápu je až jako druhý krok poté, co ten, co tyto námitky vznáší, souhlasí s právem na smrt. Jako důvod proto, abychom eutanazii odmítli, je nepovažuji, ba dokonce je považuji za projev naprostého nedostatku jiných relevantních argumentů. V nejhorším případě pak strachu ze smrti obecně. A tento druh strachu bylo právě to, o čem jsem přemýšlel. Já osobně jsem si v té chvíli uvědomil, jakou odvahu musí projevit člověk, který se rozhodne k tomuto kroku. Pokud nemáme respekt k jeho právu na smrt, pak bychom měli mít jako lidé úctu k odvaze, která je potřeba k takovému rozhodnutí. To jsou všechno důvody proč jsem a budu proto, abychom postupně asistovanou sebevraždu zbavili puncu nezákonnosti.

 O to více mne ale zarazilo, že když ministr Pospíšil oprášil připravený nový trestní zákon a začal jej obhajovat, v návrhu, který zveřejnil příslušný paragraf chybí. Chápu, že tato věc dráždí lidovce, ale pokud je ODS stranou, která respektuje hodnotu vlastnictví, pak by to měl být právě její ministr, který bude eutanazii navrhovat. Podporu ve sněmovně určitě najde.