Úplně na začátku byl jeden rybník. Průzračně čistý, že bylo vidět až na dno. Nebyl nijak zvlášť velký ani hluboký, ale stačilo to. V něm plno ryb, žab, v rákosí spousty ptáků, na písčitém břehu ondatry, ještěrky a jiná líbezná havěť. Všude motýli, včely a čmeláci, pasoucí se ze všeho nejraději na fialových bodlácích. Kolem dokola se rozprostíraly lesy; smíšené, ale nejvíce tam bylo borovic. Obrovských, voňavých, zrzavo- zelených borovic s rozpraskanou kůrou, plných veverek a ptáků. A na každém kroku obrovské mraveniště! A hlavně ticho, které bylo tak dokonalé, že paradoxně bylo až slyšet...
Když tam před více než padesáti lety otec a strýc začali stavět chaty, byla to dokonalá samota: nejbližší lidé byli ve vesnici skoro dva kilometry daleko. Oba pečlivě vybírali místa pro své stavby, aby pokud možno nemuseli kácet stromy, nebo jen v nejnutnějším množství. Obě chaty byly skromné, nenápadné, obě například mají různě vykrajované střechy, aby tudy mohly růst borovice. Splývají se svým okolím, jako by byly navlečené v maskáčích, což nejlépe dokazují stabilní ptačí hnízda, vystavěná hned na několika místech naší chaty: ve štítě, pod stříškou verandy, ve sklepě...
Postupně začaly přibývat další chaty. I ony byly skromné a jejich majitelé si je tu postavili, protože toužili po sepjetí s přírodou. Sousedé přijížděli se svými starodávnými koly na kus řeči. K táboráku. S kytarou! Na borůvkové koláče. Pomoci s opravou střechy. Pro vodu z vlastnoručně vydlabané studánky; byla vždy ledová a sladká. Pionýři v teplákách, trenýrkách, zase znovu malé děti s komickými soutěžemi: kdo se odvážně zhoupne na laně, přivázaném na větev nejmohutnější borovice na hrázi? A hlavně- kdo následně dopadne nejdál do vody? A kdo asi tak nejdál dohodí zhruba tak dvoukilovým kulatým kamenem, pojmenovaným po našem rybníce? Spousty nahatých opálených dětí, popelících se pospolu v jednom chumlu; na čí pláži zrovna zakotvily, tam se koupaly a tam také byly střeženy, popřípadě pohoštěny.
Denně jsme se potkávali v lese na borůvkách, na lodích při pravidelné večerní projížďce, ve vodě, ve vesnickém krámku nebo na statku, kam jsme všichni chodili pro mléko, vejce, škvarkové sádlo, domácí chléb, křehká letní jablíčka a další podobné dobroty, konzumované převážně pod širým nebem- na stole sbitém ze suchých kulatinek. Čas od času se ozývalo monotónní suché skřípání pily a údery sekerou. Každý tu topil souškami, spadaným dřívím, šiškami nebo suchou kůrou, která se výtečně hodila například při pečení domácího perníku. Porazit cokoli živého se tu rovnalo téměř vraždě, ať už by to bylo kvůli získání většího prostoru, stavbě můstku nebo budoucímu topivu. Úprava okolí chat se omezovala na vysbírání šišek a větví, aby se dalo chodit bosky, jinak vše zůstalo zachováno.
Klidně a líbezně plynuly roky v našem znovunalezeném ráji. Postupně však přibývaly další chaty a přicházeli noví chataři. Už ne chaty, ale rezidence. Už ne pionýři a milovníci přírody, ale hrdí majitelé nemovitostí, nemilosrdných hifi- věží, silných aut, motorek a časem i čtyřkolek. A bylo jich čím dál víc. Mnohem víc než původních obyvatelů malého borovicového ráje. Mezi stromy teď s brutální vyzývavostí probleskovaly rudé střechy a bílé, žluté, dokonce i fialové či šmoulově modré fasády. Pak už rovnou zářily na dálku, neboť stromy, které bránily komplexnímu pohledu, byly odstraněny, na ty zbylé v okolí pak přibity antény, houpačky, větrníky a asijská cingrlátka do větru. Rovněž bylo nutno vystavět garáže. A pergoly. A krby. A ploty. A udělat skalku pro trpaslíky, truhlíky s umělými květinami a záhony s cizokrajnými rostlinami! A co největší pláž! A hřiště! A kolotoč! Vodotrysk!
Stromy začaly překážet. Mravenci začali překážet. Na co by jinak byly postřiky proti hmyzu? Rákosí začalo vadit- zbytečně se tam drží kachny a lysky; ještě nás něčím nakazí! Místo dřevěných můstků betonová mola. Místo kadibudek v lese splachovací záchody. Místo lahodné vody ze studánek balená voda. Na kapry už dávno není vidět. Každovečerní koberce jepic u vstupů do vody- budoucí potrava pro konipásky, zmizely. Ta auta se někde přece umýt musí! O co vám jako jde?! Vytlučené stromy, keře, místo přirozeného stínu křiklavé slunečníky. Elektřina a s ní motorové pily, přívěsy s čerstvě pokácenými mohutnými kmeny, mířící po cestě těsně kolem hájovny do místa trvalých bydlišť. Řev sekaček, jimiž někteří chataři téměř denně zarputile brousí řídké zelené chlupy zahradní, popřípadě rovnou „fotbalové“ trávy, násilně opakovaně implantované do lesní půdy místo mechu a jehličí. Návrh mého nejbližšího souseda vylepšit cestu kolem rybníka asfaltem sice neprošel, ale bosky se tu stejně už chodit nedá; je vysypaná ostrými kamínky, aby auta netrpěla...
Původní obyvatelé, již stárnoucí, smutně přihlíželi, jak je drtí příchod „civilizace“. Civilizace v tom nejhorším smyslu slova. Brzy přišli na to, že není cesty k domluvě ani nápravě. Jako kdysi Indiáni, vyhánění ze své vlasti, někteří to nevydrželi a odešli, aby si alespoň uchovali svoje vzpomínky. Jiní, opět jako Indiáni, a mezi ně se počítám i já, začali bojovat za záchranu své země. Občas jsme se pomalovali válečnými barvami a vyrazili proti škůdcům. Na čas to pomohlo. Ráj však přesto pomalu ale jistě začal mizet.
Přišla velká, obrovská voda. Až na výjimky, mezi které do potřebné míry patřila i naše chata, byly všechny chaty zatopeny, a nemalá část jich byla vážně poškozena, nebo se do nich dala plíseň, jak dlouho stály ve vodě. Hodně starých chatařů už nedokázalo chaty zresuscitovat. Chyběly peníze, síly, možná i motivace...? Každopádně odešli. Ale i noví chataři měli starosti. Někteří opravili svoje sídla tak, že je opět mohli svým osobitým způsobem užívat, jiní opravili pouze to nejnutnější a hlavně nejviditelnější, a chaty spěšně prodali, popřípadě je dodnes draze pronajímají nešťastníkům, kteří netuší, že pod huňatým kobercem v ložnici i pod dřevem pobitými stěnami mají ještě i jiné houby, než do kterých kopou v lese, když tam jdou pohodit velké modré a černé pytle s odpadky. Že do anglického trávníku je už jednou pro vždy vsáknutá tehdy vyplavená zfušovaná senkrovna... Kteří si svůj zdejší jednorázový pobyt užívají stylem „po mně potopa“, a tudíž představují pro své okolí největší hrozbu.
Zatím jsem tady. Kolem chaty jsem vysázela mladé smrčky, abych se alespoň trochu odizolovala. Sedím u stolu z kulatinek, který kdysi vyrobil můj táta, a píšu svůj pozdrav z kousku ráje, který jsem si urvala. Na nejbližším stromě má svou dutinu s mladými brhlík, pod stolem úřaduje veverka. Na pláži, dokonale zarostlé rákosím a orobincem, takže se odtud ustavičně ozývá švitoření a káchání, pěstuju bodláky, a tak jsem jediná, která tu úplně zblízka pozoruje motýly a čmeláky. Stále jezdím na svém starém kole s vypérovaným sedátkem, které se už třicet let nevyrábí, do statku pro med, odpočívám v síti, přivázané mezi dvěma stromy, peču borůvkové koláče a lívance s merendou, a jako jediná si opékám posolené syrovinky na kameni u ohně. Večer co večer vyjíždím na staré kanoi navštívit staré přátele a vdechuju z vůně rybníka a okolních lesů zbytky starých dobrých časů.
Před chvílí jsem se vrátila a zjistila jsem, že mi zatím sousedi odřízli špičky mých smrků a zastrčili je do umělých váz na svém umělém stole s umělým ubrusem. To jsem netušila, že se ještě takhle na noc budu muset malovat válečnými barvami, ale to je život.
Respektive život ano, ale dávno už ne ráj...
