Zklamání

"Martine? Vezmeš mi činži na poštu?" Helena přepočítala ještě jednou peníze, vložila je do složenky a všechno přeložila v půli. Téměř násilím v sobě zaplašila varovné zahlodání v mysli. 

Je poslední den v měsíci, takže se to zaplatit musí a jí se na poštu nechtělo. Přišla z noční, vařila oběd pro děti, až se vrátí ze školy, a měla v plánu si do té doby lehnout.

Martin si vzal peníze a zastrčil je do peněženky. "Ale nezapomeň na to, prosím tě, je poslední den," připomněla mu ještě Helena. "Neboj!"  Martin pracoval na poště a tudíž se tohle řešení logicky nabízelo. Proč má tedy tak divný pocit?

Martin se k ní a jejím dvěma dětem přistěhoval před několika lety. Heleně se hned od začátku líbil, mimo jiné i proto, jak se krásně choval právě k Honzíkovi a malé Helence. Byla přesvědčená, že po nezdařeném prvním manželství jejím a druhém Martinově vytvoří konečně šťastnou rodinu, po které tak toužila ona i její děti, ale...

Přesto na Martina a složenku nějak nemohla přestat myslet. Sotva Martin přišel z práce, hned se          zeptala: "Vyřídil jsi to SIPO? Nezapomněl jsi?" "Jasně!" zavolal Martin z kuchyně, a jí se ulevilo. Celou věc pustila u hlavy a vzpomněla si na ni, až když jí přišla upomínka z firmy, která spravovala jejich dům. 

Znovu v ní hrklo. "Mají v tom bordel!" nadával Martin, "skoč tam na ně, ať si to dají do pořádku, kreténi!" Helena šla na firmu hned ráno. Příjemná referentka ochotně prohlížela platby. Nastavila jí monitor: "Vidíte? Nic!" Helena šla domů jak zmlácená. Večer si přisedla k Martinovi na sedačku. "Byla jsem na firmě," oznámila mu, "nic tam nepřišlo, ta ženská se dívala přede mnou do počítače a má tam u mě fakt nulu!" Martin začal nadávat. "Dojdi si za vedoucím a řekni mu, jaký tam mají bordel! A tu ženskou ať vyhodí, když si ta kráva neuhlídá ani platby!"  Heleně se udělalo špatně. To snad ne!? "Tak mi dej ten potvrzený doklad a já tam v pondělí ještě jednou zajdu," vyslovila jako by se nic nedělo. Martin dotčeně hmátl do aktovky a okázale hledal. "Musel jsem to nechat v práci, zejtra, jo!"

Druhý den přišla upomínka za elektřinu. Už jí to bylo jasné, přesto čekala, s čím přijde z práce Martin. Ten přišel neskutečně unavený a nevrlý, nejdřív nechtěl o ničem mluvit, pak z něj vypadlo, že ten papír nemůže najít, ale stoprocentně to je zaplacené. "A u které přepážky to bylo? U které kolegyně? Já tam skočím a zeptám se, jestli mi dají náhradní doklad, musí to mít v počítači, ne?" Martin vybuchl jak blázen. Takže mu Helena nevěří, jo!? A chce mu udělat v práci ostudu, jo?! Zejtra bude mít ten svůj posranej papír, a teď ať už ho nechá v klidu! Helena se jenom dívala, jak řve jako šílenec a jak kamsi do nenávratna mizí chuť se s tímhle člověkem ještě někdy bavit. Ale nenechá mu to jenom tak. Teď už ne!

Nazítří bylo ve schránce SIPO na další měsíc a na něm předepsaná dvojitá platba za všechno. Pro Helenu, která jen tak tak vystačila s výplatou, těžký problém. Martin přišel z práce schlíplý a pokorný. Mlčky položil na prádelník složenku. Nezaplacenou. Díval se na Helenu jak uštvané zvíře. "Já jsem to nezaplatil," polkl nasucho a pohladil papír. Nic neříkala. "Já jsem ty prachy potřeboval na něco jinýho," dodal tiše. "Na co?" zeptala se, ale vlastně jí to bylo jedno. Věděla, že je konec. Také věděla, že jí ty peníze nikdy nevrátí, i když teď slibuje jak nějaký usmrkanec. Jediné, co nevěděla, bylo, kde tento měsíc vezme těch skoro dvacet tisíc na zaplacení starého SIPA, když horko těžko má na to nové. Táhla všechno z jedné výplaty, protože Martin neměl. Nikdy. Někdy nakoupil, asi dvakrát jí dal pár tisíc, ale to bylo všechno. Neměl. Až si dá do pořádku svou minulost, samozřejmě jí vše vynahradí, to je jasné! Jo. To určitě! Helena byla strašlivě zamilovaná, ale ne hloupá. Inteligence a pud sebezáchovy, který se teď zase odkudsi vynořil, zvítězily. Pohádka se nekoná! Tak teď se alespoň vyhnout tragédii...

Věděla, že teď to musí skončit. Styděla se, jak dlouho mu na jeho výmluvy kývala. Jak strašně toužila, aby to tentokrát všechno klaplo. Blbá, blbá, blbá! "A na co že jsi to potřeboval?" optala se nemilosrdně. Dozvěděla se, že si "půjčil" téměř totožnou částku z pokladny, kterou spravoval, a přišlo se na to. Kdyby to nevrátil, čekaly ho docela špatné věci, protože to nebylo poprvé. "Takže ti ty moje prachy přímo spadly z nebe," okomentovala jeho blábolení Helena jízlivě. "Jo!" potvrdil náhle se spokojeným úsměvem Martin, a Heleně se zatmělo před očima. "V minulé práci jsi taky kradl, v předminulé taky. Kradl jsi i mně, nemysli, že jsem si nevšimla. Bral jsi i dětem, že jim to zas dáš do kasičky. To ti není blbý? Já bych nad sebou blila, to ti povím!" Helena byla vzteky bez sebe. 

Martin zapnul rychlovarnou konvici. Odměřil si do hrnku rozpustnou kávu a natáhl se do lednice pro mléko. Zacinkal lžičkou a hodil ji do dřezu. S bezelstným úsměvem se Heleně podíval do očí: "Já mám totiž gamblerskou duši, víš?" Zarazila se. "Co? Cože to máš, ty šmejde?" zařvala. Snad jsi kolik let vyléčený, ne! Říkal jsi, že už dávno nehraješ! Že abstinuješ! Na co jsi tedy byl v tý cvokárně, můžeš mi říct!" Martin se dál usmíval. "Však abstinuju! Ale mám prostě takovou gamblerskou povahu! Už navždycky! Co na tom nechápeš? Prostě jsem nevyšel s prachama, tak jsem si řekl, že si půjčím a PAK to vrátím, no. To tak bývalí gambleři prostě mají!" "Jo tak," ztěžka vyslovila Helena, takže se teď spakuj a vypadni, jo! Ale rychle!" "Alealeale!" mírnil ji Martin, teď už absolutně k nepoznání. Najedou před ní stál gauner bez kouska cti v těle. "Odejdu přesně tehdy, až SÁM budu chtít!" řekl důrazně a pohodlně se rozvalil v křesle u okna. Vesele na Helenu zamrkal a dal si nohy na protější židli.

Helena se na něj upřeně zadívala a pak se pomalu, pomaloučku natáhla pro mobil, který měla na lince v nabíječce.