Seděli jsme se synem v čekárně mého praktického lékaře, když vtom se rozrazily dveře, až vzaly druhou o zeď. Dovnitř se vřítila paní asi tak v mém věku. Mírně brkla o rohož, ale vybrala to, jenom jí vypadla z ruky kabela, jejíž obsah se následně rozplesknul po celé podlaze.
Čekající omráčeně přihlíželi, jak chaoticky sbírá svůj majetek a bez ladu a skladu jej hází zpět do tašky. Pak srdečně pozdravila a jedním máchnutím si srazila brýle. Nikdo kromě nás neodpověděl. „Vítej v klubu,“ zašeptal syn naše heslo, a já jenom pobaveně přikývla.
Žena se posadila, vytáhla mobil a jala se překotně vyťukávat nějakou zprávu. Kroutila se přitom, pomrkávala a rozpustile povystrkovala jazyk jako rozveselený had, který natěšeně už už očekává zásilku králíků. Pak si všimla, že paní, sedící vedle, upadla neschopenka. Bleskově se pro ni sehnula, až majitelka dokladu sykla leknutím, s úsměvem jí podala papír se žlutým proužkem, a znovu si shodila tašku, tentokrát naštěstí zapnutou, takže nic nevyhřezlo. Nato se srdečně rozesmála.
„Ta je zfetovaná, opilá nebo je to blázen,“ šeptali si lidé stojící hned u dveří. „Jo, je to jasně cvok!“
Syna jsem nechala v čekárně a sama vešla do ordinace. „ Tam je nějak veselo,“ podivovala se sestřička, zatímco připravovala mou obvyklou injekci. Odvedle k nám doléhaly dva hlasy, chlapecký a ženský, spokojeně drmolící rychlosti kulometu, hlasitý smích, občas přehlušený ránou nebo tlesknutím. Bylo mi to jasné. „To se jenom sčuchli dva LMĎáci,“ podotkla jsem cynicky. „Co, kdo?“ podivila se sestřička. „Vaši?“ „LMD, přesněji ADHD,“ zopakovala jsem. „Kluk je můj, ta paní ne.“
Když jsem vyšla, obohacena o svou kalciovku a B12, zastihla jsem syna s novou známou uprostřed vzrušeného hovoru. Každý třímal svůj mobil a navzájem si ukazovali fotky svých domácích mazlíčků; občas kopnuli do židle, popřípadě do sebe navzájem a bylo vidět, že si to náramně užívají, zatímco ostatní je ostražitě pozorovali.
„Paní doktorka Valíková!“ zavolala sestřička a paní vskotačila do ordinace. Mezi dveřmi se ještě otočila a bujaře nám zamávala.
„To jsme si pokecali,“ poliboval si syn. „Jakej to byl typ? Ten, co přemůže ADHD vůlí a chytrostí? A výchovou?“ zajímal se odborně.
ADHD- lehká mozková dysfunkce (LMD) spojená s hyperaktivitou…Měli jsme období, kdy jsme tuto diagnózu hodně probírali a zkoumali. Nejprve já, abych se ujistila, že za to, čím syn „vyčerpává“ sebe i své okolí, nemůže ani on, ani já, a abych se co nejlépe vybavila do nastávajícího dlouhého boje. Potom taky bylo nutné vysvětlit synovi, proč se, jsa šťastným majitelem toho nejtěžšího stupně, liší, a proč se ti tzv. normální lidé snaží ho vykousávat ze svého společenství, aby nepropadl trudnomyslnosti. Oba o tomto tématu víme skoro všechno. Oba teoreticky i oba prakticky. Už o něm dokážeme i žertovat. Teď už. Nebylo tomu vždy tak…
Tři školky, tři základní školy. Postupně, samozřejmě. Zjistili jsme, že naším šťastným číslem je trojka! Až devět poznámek denně na téma „nesoustředěnost, neklid, zbrklost, neobratnost,…“ což jsou základní příznaky ADHD, zde ovšem přes veškeré vysvětlování hodnocené jako zlomyslnost a nevychovanost. Třídní schůzku jsem tehdy bez živočišného uhlí nedala…K uzoufání, ale čas pracoval pro nás, a pracoval skvěle, střední škola už stačila jedna!
Některá ADHĎata ze svých potíží do značné míry jednoduše „vyrostou“, jiná se naučí s nimi žít tak, aby je život moc nepotloukl, k čemuž jim dopomůže jejich- často nadprůměrná- inteligence a důsledná výchova, další skupinu tvoří nešťastníci, kteří budou celý život narážet, trápit sebe i lidi okolo nebo budou žít osamocení, vyvržení a zavržení.
To věděl syn odmala a rovněž jsem mu- díky naší rodinné zátěži- mohla v našem blízkém i širším okolí ukázat příklady jednotlivých typů. Poněkud zvráceně se tím dodnes bavíme: „ten je jenom lízlej, ten ji má jak z praku, ten z toho nevyrostl ani ji nepřemohl, ten je, ten není, a tak podobně. Málokdy se spleteme. Je známá věc, že ADHĎák pozná ADHĎáka „po čuchu“. A buď se okamžitě dají dohromady, něco jako dva magnety,(viz čekárna), to většinou, nebo si jdou po krku; možno i střídavě, nikdy si ale nejsou lhostejní.
Ani mně nejsou lhostejní. Naopak jim velmi rozumím! Mám pro ně slabost, takže po krku jim zásadně nechodím!
A poznám je už v okamžiku, kdy mi přejdou přes práh třídy…Vítejte v klubu!
