Včera jsem si přečetla blog pana Přemysla Čecha, pojednávající o úrovni veřejných záchodků (dala bych sem odkaz, avšak není to v mých technických silách), který ve mně nečekaně probudil dřímající vzpomínky a určité temné pocity, které jsem prostě musela ošetřit napsáním tohoto fejetonu; snad to pomůže...
Můj vztah k tomuto, jinak jistě chvályhodnému a užitečnému zařízení, je totiž poněkud problematický...
Veřejná WC navštěvuji velice zřídka a velice nerada. Výchova mojí úzkostlivě čistotné maminky mě totiž do života vybavila takovou fobií z tohoto zařízení, že to musí jít bezmála o život, abych ji překonala. V těchto zřídkavých případech pak ještě dlouho poté zkoumám, zda mi nežloutne bělmo nebo se neosypávám vředy, včetně toho tvrdého...
Nicméně několikrát jsem do těchto prostor přece vnikla a nejenom pro ojedinělost situace si to pamatuju dodnes.
Poprvé mi bylo šestnáct, vraceli jsme se z plesu, takže v noci. Bylo to v metru na I.P.Pavlova a do smrti na to nezapomenu. V kabince na mě nečekal jen obávaný enterovirus a spirochéta, ale také narkomanka, asi tak v mém věku, nejevící známky života. Nikdy má velká potřeba nebyla tak děsivě akutní, jako v tu chvíli, přesto jsem odolala ...
Druhá moje zkušenost byla mnohem veselejší, ba téměř líbezná. Na podnikovém zájezdě ve Švýcarsku jsem byla nucena použít toaletu na parkovišti, a byla jsem doslova okouzlena: fantasticky čisto, příjemná, ale nevtíravá vůně, vkusné dlaždičky, dokonce i pultík na přebalování miminek včetně stojanu s jednotlivě originál balenými plínkami a hygienickými potřebami. Paráda. Zaplatila jsem v přepočtu asi pětatřicet korun, ani se mi ruka nezachvěla; stálo to za to!
Mým tehdejším kolegyním se naopak ruka chvěla už při pouhém pomyšlení, že by takový obnos měly vydat, čímž v důsledku přispěly k nezapomenutelnosti zájezdu. Na parkovišti stálo několik autobusů a milé dámy, včetně nadřízených, usoudily, že než takhle tratit, radši zaimprovizují - bezpečně skryty mezi stroji. Vzápětí se autobusy nečekaně rozjely a četným přihlížejícím se tak naskytl zábavný pohled na několik mnoho poloodhalených dřepících žen s ubrouskem v ruce a loužičkou pod sebou...
Třetí můj zážitek, s tímto zařízením spojený, se odehrál celkem nedávno, a sice na nádraží v Českých Budějovicích. Zařízení bylo zcela nové, v perfektním pořádku, vstup tehdy ještě volný, byla jsem v tu chvíli zjevně jedinou návštěvnicí široko daleko, takže žádné davy, bušící mi na dveře; prostě než jsem otevřela kabinku, samé světlé okamžiky. Po měsíci stráveném na chatě s kadibudkou daleko v lese, ranní kávě a hlavně po hodinovém natřásání v autobuse jsem se docela i těšila! Předčasně...
Nuže: v kabince na míse spočíval v pozoruhodné pozici (zřejmě) muž, alespoň po orgánové stránce bych to i bez brýlí tipla na chlapa. Byl pozoruhodně ustrojený, nalíčený a celkově to vůbec nebyl můj typ, takže jsem obratem vypadla. Ale fofrem! Rozumějte, mně v zásadě nevadilo, že se tam (ne)vzrušeně ukájel. Ani to, že měl na sobě stejnou podprsenku jako já. Ale on ke mně zahovořil: „ Co čumíš, bábušo, nechceš se přidat?“
Přidat jsem se nechtěla, ale ani to ještě nebylo to nejhorší. Bylo mi čerstvých čtyřicet a nějak jsem se s tím ještě nesrovnala; připadala jsem si fyzicky maximálně tak na třicet, mentálně zhruba na patnáct, šestnáct, emočně na deset, ...prostě až do tohoto okamžiku celkem mladá. A zde tento koprofilní zjev jedinou plytkou větou zaťápnul všechny mé dosavadní iluze!
Sečteno a podtrženo: může se mi zkrátka někdo divit, že se veřejným záchodkům raději vyhýbám?
