Všem, které jsem kdy přehlédla či nepoznala

 „Tý brďo,“ protáhla kamarádka obdivně, „ty si tykáš s primářem XY? Ty teda rosteš!“ Několikrát se ohlédla, div nezakopla. „S jakým primářem,“ podivila jsem se,“ to byl Kája Vokrouhlík, moje láska z gymplu. Musí tu někde bydlet, protože se každou chvíli potkáváme.“ „Jo tak Kája Vokrouhlík, hmm, no tak na to zapomeň,“ doporučila mi kamarádka. „Jestli tě to zajímá, právě jsi řekla „čau“ panu DOC. MUDr, CSc. a kdoví co ještě,“ dokončila škodolibě.                                                                                              

“To si děláš srandu,“ zadoufala jsem z posledních sil, „a nebo se pleteš!“ „Je to tutovka,“ vyhlásila nesmlouvavě „minulý týden jsem byla ve špitále na prevenci, potkala jsem ho tam, a stoprocentně je to on!“ Kolem uší mi studeně zafoukalo, nachlup stejně, jako když mi náhle klesne tlak nebo třeba uvidím škvora nebo něco podobného. Já jsem si říkala, co že se na mě ten Kája najednou tak culí; když jsem mu v prváku dala kopačky, řekl, že už mě do smrti nechce vidět a …ach jo!  Bylo mi do pláče. Kam teď budu chodit na prevenci já? Pocítila jsem prudkou touhu běžet za panem primářem a desetkrát za sebou mu uctivě říct „Dobrý den, pane doktore“, ale jistota, že bych ho dorazila, mě zadržela.

Něco podobného se mi stává poměrně často a víceméně celý život, takže bych na trapasy tohoto druhu měla být zvyklá, avšak poslední incident mnou hluboce otřásl. Neříkám…jestli se moje známé mají potřebu ob týden přebarvovat, ať se nediví, že se k nim nehlásím. Moje matka, která si bez ohlášení koupí a na schůzku se mnou oblékne dlouhý hnědý kabát místo deset let nošeného  krátkého modrého, nechť si následky přičte a neuráží se, když kolem ní třikrát projdu bez povšimnutí. A soused, který je schopen si oholit svůj celoživotní plnovous, nasadit kontaktní čočky místo brýlí, králičí beranici do čela a laškovně mě poplácat při večerním venčení psů v parku po pleci, ať nefňuká, že dostal pěstí do břicha, protože si o to řekl, ba přímo si to vynutil! No ne? Ale pan doktor? Jak ten k tomu přijde?                                           

Vidím o dost hůř, než by do mne kdokoli -kromě mé oční lékařky- řekl. Můj mozek si navíc rozhodně nepřeje, abych nosila brýle, a já se s ním už odmítám dohadovat. K tomu jsem šmrnclá s tímto nesouvisející poruchou, díky níž špatně rozeznávám obličeje. A do třetice je tu můj obranný reflex, možná nejsilnější z této ďábelské směsice příčin, proč občas bývám tak trochu mimo…Jako nadšená čtenářka vesnických románů jsem byla odjakživa přesvědčená, že jednou budu žít někde na samotě, kde kromě hrdličky za oknem potkám maximálně jednou denně bábu s nůší, jednou týdně děvečku s jetelem a jednou ročně formana. Nezdařilo se. Bydlím na jedné z nejrušnějších ulic v centru. Místo hrdličky na mé okno pravidelně dochází poštolka a kategoricky po mně žádá mého papouška s IQ šestiletého dítěte, s nímž zcela jistě nechce vést filozofické rozhovory…  Pomocí kompletní MHD se denně přesouvám do jiné rušné části města, kde pracuju, a do další, kde žijí moji rodiče. Abych ty davy bližních nějak ustála, naučila jsem se dokonale „vypínat“. Není to nic těžkého: vypnu se, nechám se běžet pouze na úsporný režim, něco jako pud sebezáchovy, abych někam nespadla nebo někoho nezašlápla, a už si to moje tělo nerušeně brouzdá světem! Jinak by to nešlo.

 Můžete mi říct, jak při tom všem mám poznávat lidi?! Zaregistrovala bych leda (možná), kdyby mi někdo podrazil nohy a nahlas přitom vykřikl moje jméno, příjmení, eventuelně rodné číslo!

Já s tím vážně nemůžu nic dělat, no fakt!

Takže: pane primáři a všichni, které jsem tímto způsobem nechtěně urazila, šokovala, znechutila, popřípadě jinak poškodila- OMLOUVÁM SE!