Vrah

Setmělá liduprázdná ulice voněla nedávným deštěm a mokrými šeříky ze stráně. Ticho bylo nezvyklé, za normálních okolností tu jezdily dvě tramvaje, ale teď byly rozkopané koleje a náhradní autobus už takhle pozdě nejezdí...

Karla se vracela z "hraní". Její skupina hrála každý čtvrtek v jednom bluegrassovém klubu v centru města. Nesmírně ji to bavilo a těšilo, ale mělo to jistý háček: akce končily hodně pozdě a ji pak čekala ne sice nějak výrazně daleká, ale velmi nepříjemná cesta zpět domů, přičemž byla odkázaná na metro a následně na jedinou noční tramvaj, která navíc nejela až k jejímu bydlišti. Musela jet oklikou, a pak jít velký kus pěšky. No, a teď, když byla rozkopaná silnice, se stal pro Karlu návrat domů skutečným dobrodružstvím. Karla se totiž bála. Většinou ji některý z kolegů doprovodil, ale někdy taky ne, a to byl zrovna dnešní případ...

Vystoupila z noční tramvaje a odhodlaně vyrazila k domovu. Kolem parku skoro proběhla, pod paží tiskla pouzdro s houslemi, aby ji netlouklo do nohy. Ještě ji čekal nezbytný průchod, nazývaný myší díra. Tudy si lidé často zkracovali cestu, ale většinou za bílého dne, touto dobou by se málokdo odvážil projít neosvětleným tunelem, což znamenalo vyjít u ubytovny pro zahraniční dělníky a nejrůznější existence, kde každou chvíli postávaly sanitky a policejní auta s blikajícími majáky. Hádky a násilí zde byly téměř na denním pořádku. "Peleš lotrovská", říkali tomu starousedlíci, a ne neprávem.

Karla se nemohla rozhodnout. Kdyby náhodou sebrala odvahu, kterou však v tuto chvíli ani v nejmenším nepociťovala, proběhla by "dírou", pak onou problematickou ulicí, a za pár minut by byla doma. Jestliže se k tomu neodhodlá, čeká ji mnohem delší trasa liduprázdnou hlavní ulicí, pak musí projít pod viaduktem, pár dalších dlouhých minut ještě méně osvětlenou uličkou, a teprve bude doma.

Po chvilce váhání, spojené s velmi nepříjemnými pocity, zavrhla variantu "myší díra- ubytovna", a přesvědčila se, že viadukt zvládne. Její divoce mlátící srdce mělo názor přesně opačný, ale třetí možnost nebyla. Slíbila se, že už nikdy sama nikam takhle pozdě nepůjde, lehce si vynadala, a nakonec vyrazila.

"Klap, klap,..." Její podpatky hlučně a jaksi zlověstně cvakaly po chodníku, a napjatou Karlu tím neobyčejně dráždily. "Klap- klap!" Kdyby tady v širokém okolí byl nějaký vrah, šel by najisto. Nejradši by se zula a plížila se jako Indián. Najednou se zasmála. Jsem cvok a posera! Všichni tady asi čekají, až půjdu z klubu, aby mně skočili po krku! Znovu se zachechtala, a tím se jí jako zázrakem ulevilo. "A kořist si rozdělí, a kořist si rozdělí," zpívala si do kroku, a strach pomalu mizel.

Blížila se k viaduktu. Nevyhlížel nijak vábně, okolní křoví už vůbec ne, ale zato pak už bude skoro doma. Hurá! Proběhla pod mostem, teď už celkem klidná. Skočím pod sprchu, a pak hned do postele, těšila se. "Klap- klap" teď znělo vyloženě vesele. A vítězně! Náhle se za ní ozval šramot. Zděšeně se ohlédla a spatřila vysokou tmavou postavu s kapucí, jak se, s rukou očividně na přední části kalhot, spouští se stráňky porostlé křovisky, dolů na chodník, a...rychlými kroky se vydává za ní!!!

V mžiku zmobilizovala veškeré své síly. Netušila, že umí tak rychle utíkat! Její klapání splynulo do splašeného rachotu, do kterého se mísilo dupání toho za ní. Dýchala jak štvané zvíře a přes suchý jazyk téměř vzlykala hrůzou. A to už zaslechla opilé mumlání: "Haló, počkejte, počkejte!" Už skoro nemohla. Dneska tedy zemřu, napadlo ji. Buď mě dostihne a zabije ten netvor, nebo padnu vyčerpáním. Tohle nevydržím, to nevydržím, běželo jí hlavou jako zničující mantra.

Běžela, jak nikdy nevěřila, že by toho byla schopná. A ejhle! Támhle už je její dům! Karla prolétla dveřmi, které někdo nechal pootevřené a dala se teď už do letu po schodech do čtvrtého patra. Vyjekla hrůzou, když zaznamenala, že někdo si dole dveře přidržel, tudíž se také dostal do domu. Kdo? Kdo asi?! No ON!!!  Karla už stojí před dveřmi do svého bytu. Jak jenom se jí podařilo nahmátnout svazek klíčů, vybrat ten správný, zarazit jej do zámku? To už se nikdy nedozví, ale skoro pláče štěstím a vděčností, když dveře povolí a ona za sebou zakopne dveře a konečně se zhroutí na kobereček v předsíni. Zachráněna! Bože, děkuju ti, děkuju! Já ti tak strašně děkuju! Slzy jí stékají po tvářích, po krku a vpíjejí se do límečku její košile.

Pláče už teď už nahlas, ale úleva nepřichází. Stále se celá třese. Strašně by se potřebovala napít, ale není schopná vstát. Pak to uslyší. Chraptivé oddechování a mumlání, zase to "Haló, haló," a pak...ťukání na dveře! Karla se znovu vyděsí k smrti. Musí se zvednout a prve jenom spěšně zavřené, přesněji nohou zakopnuté dveře, zamknout na dva západy! Omdlít může až pak! Rozhlíží se, kde zůstaly klíče. Nikde je nevidí. Prošátrá kapsu svých kalhot- nic. Houslové pouzdro- totéž. Kde mohou být? Kde jsou, naříká trhaně. Mumlání za dveřmi zesiluje, klepání na její dveře rovněž. A teď...

Karla zaslechne cvaknutí klíče v zámku, sevřeným hrdlem místo výkřiku projde pouhé zachrčení, a v posledních okamžicích před omdlením spatří, jak se dveře otvírají.

Probouzí se stále ještě na koberci. Na hlavě má mokrý ručník, mokrou má i košili. Vedle hlavy má půllitrový buclák s vodou. Karla pohlédne ke dveřím a vykřikne: stojí tam muž v černé mikině, na zádech kapuce, v ruce mobil. Tedy ji přece dostal! Otočí se k ni. "No zaplaťpánbůh!" vyhrkne nadšeně trochu opilecky mumlavým hlasem. "Už jsem chtěl volat sanitku!" Nejistě se usmívá, a Karla v něm poznává nového souseda z pátého patra. Znamená to, že její vrah žije pár metrů nad ní? A to ji křísil, aby ji zase zabil, nebo co to je?

"Já jsem vás asi polekal, odpusťte mi to," blábolí a táhne z něj jak ze sudu. Karlu trochu opouští strach a místo něj nastupuje vztek. "Viděl jsem vás, jak se šinete ulicí, a bylo vidět, že ji máte staženou strachy!" Karlu, jak byla ještě malátná, tenhle výraz omráčil. " Já si, tohlento, ulevoval v tom křoví, víme, a říkám si, doprovodím sousedku, ale vy jste byla na mě moc rychlá, a nepočkala jste. Móc rychlá," zopakoval ještě jednou. "No, nepočkala, představ si to!" proběhlo Karle hlavou. Začínala chápat. Ten blbec! Ten vůl! Jestli mě teda fakt nechce zabít, tak zabiju já jeho!

"Pak jdu kolem vašich dveří, že jo, a vidím klíče v zámku, tak jsem ťukal, abyste si je vzala. Měl jsem o vás strach, aby vám se třeba někdo nevlez!"