Na stole ležela doširoka rozevřená kabela, zatím prázdná. Stará paní dosud pátrala ve spíži; co by tak ještě...? Tak tedy malinovou zavařeninu, rozhodla se, a také domácí vaječný koňak. Jo! A samozřejmě vánočku! Zabalila ji postaru do obrovské bílé, modře a červeně štráfkované utěrky, na ni opatrně položila krabičku s cukrovím. Stěží dovřela zip. Tak. Do druhé ruky silonovou tašku s noční košilí, zástěrou a nějakými maličkostmi, a může vyrazit. Čekají ji čtyři hodiny v autobuse, ale co. Hlavně že bude u svých...
Magda protřepávala mokré povlaky a s nechutí je věšela na šňůru na balkóně. Vítr jí co chvíli připlácl mokrý kus na obličej, do rukávů jí stékaly kapky vody. Sice teplé, ale i tak to bylo protivné. Tohle věšení nesnášela. Stejně to pořádně neuschne, navíc bude v kuchyni šero. I bez plandavých cích není v přízemním bytě kdovíjak světlo, natož takhle. Byla otrávená. Otrávená, unavená. To budou svátky, panečku, nejraději by se sbalila a někam odjela nebo aspoň zalehla a spala až do jara. Pak si vzpomněla na malého syna a zastyděla se. Co by si bez ní počal?
Robert naaranžoval talíře s chlebíčky a sušenkami, rozestavěl skleničky a spokojeně si prohlédl své dílo. Bejt to lepší, už je to moc dobrý, zabručel si pro sebe. Máma bude spokojená, doufejme teda, pomyslel si sarkasticky. Máma totiž hned tak spokojená není, hlavně s tím, co udělá on...To by bylo. Hosté dorazí až za dvě hodiny, plácnul sebou na gauč, že si prolistuje časopis. Tyhle rodinné sešlosti nemusel, ale Vánoce jsou jen jednou za rok, a rodina je rodina. To se holt nedá svítit.
Bože, tyhle paneláky, jeden jak druhý, kdo se tu má vyznat? Nechtěla bych tu bydlet ani za nic! Stará paní vrtěla hlavou, když hledala brýle a cedulku s adresou a telefonním číslem. Tady se lidé ani nemohou pořádně znát, natož přátelit! To u nich doma, na malém městě, tam se všichni znají. Kdyby tak za ní někdo přijel, stačilo by říct „Šantorová“- bydlí v domku vedle školy, a hnedle by cizáka někdo dovedl až k ní domů. Tady jí ale nepomůže ani ta stará zohýbaná cedulka, ani číslo; mobil neměla a přístroj v budce byl na kartu- tu rovněž neměla. Tak krásně si to vymyslela, naplánovala překvapení, a kdo ví, jak to nakonec dopadne.
Magda si nazula naboso kozačky, přehodila přes sebe bundu a vzala z věšáku vodítko. „Jdu vyvenčit Rona,“ zavolala do bytu. Mohutný kříženec se stočeným ocasem se neochotně vyhrabal z pelechu, kde snil o jaru. Byl to již starý pán, a vycházky v mraze ho nijak nelákaly. Pevně věřil, že půjde pouze o hygienickou záležitost a ne třeba o doprovod na nákup a podobně. Magdin syn Radek ho jednou přivedl ze školy, doslova. Pes postával před školními vraty, a jakmile Radek vyšel, zcela samozřejmě se k němu přidal. Doprovodil ho až domů. Dostal najíst, ale místo toho, aby šel po svých, v což původně Magda doufala, rozvalil se nenuceně na rohožce a usnul. Ráno doprovodil Radka do školy, počkal na něj, opět přišli společně, zase posvačil...Opět se rozvalil, ale teď už na koberci v předsíni. Dnes už by si život bez Rona neuměli představit.
Třebaže nebylo nijak pozdě, už se šeřilo. Stará paní si pomalu zoufala. Sklíčeně obhlížela okolí. Přece tam byla taková louka, hned před domy, jak to, že tu nic takového nevidím, opakovala si stále dokola. Prodejnu, kterou si zapamatovala ze své poslední návštěvy, už dávno minula, ale parčík a ta zatracená louka nikde. V dálce zahlédla jakousi postavu se psem na dlouhém vodítku. Zaradovala se. Skoro se dala do běhu, mávajíc přitom cedulkou. „Haló, prosím vás!“ zavolala nakonec, když se jí zazdálo, že by žena, teď už poznala růžovou bundu a culík, mohla zajít za roh a ztratit se jí z očí. Její jediná naděje a možná i záchrana.
Nakonec jsem docela rád, že přijde někdo z rodiny, přiznal si Robert. Teta Máňa je fajn a její muž Honza taky není špatnej. I sestřenice je docela dobrá holka. Najednou ho přepadl smutek. Uvědomil si, jak se ta jejich vánoční rodinná sešlost rok od roku zmenšuje. Nejdřív umřela bábi, po ní hned děda; jak by to tu bez ní nemohl vydržet- měli se moc rádi. No a nakonec táta...Nikdy se s tím nesmíří, nikdy! Bylo mu necelých padesát! A navíc umřel tak blbě a zbytečně! Na prachsprostej slepák! Vlastně je dobře, že tu budou další lidi. Máma přijde na jiné myšlenky, sebe nepočítal. Ale co by to nepřiznal. Je mu přes osmnáct a táta mu pořád hrozně schází. Všichni, co odešli, mu hrozně schází. Opřel si hlavu o okenní sklo a vyhlížel do podvečerního šera. Náhle se zarazil a nevěřícně přimhouřil oči. To snad...!
Magda zahlédla nějakou stařenku s taškami, jak na ni mává a něco haleká. Na tu vzdálenost nebylo rozumět, ale bylo jasné, že s ní chce mluvit. Zvědavě se zastavila. „Aby ses nezbláznil,“ umravnila psa, který okázale trpitelsky zabručel, a vydala se staré ženě naproti. „Prosím vás pěkně, děvenko,“ stařenka sotva popadala dech, „Jeseniova sto sedmnáct, někde to tu musí být, ale já se tu tak nějak zamotala...“ Magda se usmála. „Ale to je tamhle ten blok, ten modrošedý,“ ukázala na řadu paneláků za obchodem. Paní posmutněla. "To asi ne. Já si dobře pamatuju na tu loučku, když jsem tu byla naposledy. A ten Albert tu taky nebyl. „To nebyl,“zasmála se mladá žena s culíkem, „postavili ho totiž na té louce! Asi před pěti lety.“ „Na mou duši,“ vrtěla hlavou paní, „tak to bych se nahledala,“ už se opět usmívala. „Tak vám, slečinko, pěkně děkuju a přeju hezké svátky a hlavně to zdravíčko!“ začala se loučit. „Já vás tam dovedu, bydlím skoro naproti!“ vyslovila Magda vesele. „Slečínko...Tak pěkně mi dávno nikdo neřekl! Vždyť já mám už jedenáctiletého kluka!“
Paní se skoro rozběhla kupředu. Tak dlouho jsem tu nebyla, tak dlouho, běželo jí hlavou. Najednou jí to přišlo nepochopitelné. Jak jenom to mohla vydržet? Její Robert, vnuk, jak ten už bude velký! Už je z něj hotový mužský! Obejme ho a nikdy už nepustí! Všechno si vyříkají, všechno! Přece i ona utrpěla bolestnou ztrátu, nejenom Anna a Robík! Vždyť to byl její syn! Jak mohla tušit, že... Panebože, ať už tam je, zatoužila. „Je to ono, je to tady, jásala, poznávám ten platan! A naši bydlí v prvním patře hned nad vchodem!“ Magda se jen usmívala. Najednou nebyla vůbec otrávená, naopak! Bylo jí krásně! I Ron radostně vrtěl za chůze a otíral se stařence o bok. Škoda že taky nemáme takovou babičku, která by za námi jezdila a my za ní, zatoužila. „A my bydlíme tady,“ ukázala na balkón ověšený prádlem. „Vy jste měla pověšeno přes Štědrý den?“ vyřkla s hrůzou v hlase stará žena. „Kdepak,“ zasmála se Magda, „ to mi moje mamka taky říkávala, je to pověra, já vím, ale měla jsem to prádlo ve vaně a pověsila ho až dneska...“ „Maminka má pravdu!“ opáčila stařenka. Magda posmutněla. „Už nemá, měla,“ opravila paní, "před dvěma lety umřela.“ Proč to říká té úplně cizí paní? Nechápala to. Ta ji ale pohladila po ruce a jen pokývala hlavou. „Tak se mějte hezky a užijte si rodiny,“ loučila se Magda, „ a kdybyste se chtěla u nás stavit na kafe, tak já jsem Vebrová, tady máme zvonek.“ Najednou po tom zatoužila. „A já jsem nějaká Šantorová, Jarmila, určitě na skok přijdu,“ stiskly si ruce a Magda zašla do domu.
Na sesterně zazvonil telefon. „Interna, u telefonu sestra Šantorová,“ ohlásila se žena středních let. Byla by hezká, kdyby neměla tak zatrpklý výraz a na svůj věk zbytečné vrásky u očí. Poslední telefon, pak předá službu a pojede domů. Tam už se za chvíli začnou scházet příbuzní a známí, které jako vždy na první sváteční den pozvala na návštěvu. Už se z toho stala jakási tradice. Vlastně to tak zavedl manžel, Ondřej. Sám jedináček, byl vděčný za ženinu velkou rodinu. Jezdívala k nim i jeho matka, ale co zemřel, jsou hosté pouze z její strany. „Mami, přijela babička,“ zaslechla v telefonu vzrušený hlas svého syna. Zamrazilo ji. „Babička i děda jsou přece mrtví,“ zašeptala. „Ale ne, babička od táty, Jarmila!“ zdůraznil Robert. „Počkej na mě, neotevírej jí,“ vychrlila ze sebe a práskla sluchátkem. Srdce jí divoce bušilo. Robert se znovu postavil za záclonu a opatrně vyhlížel ven. Obě ženy, stará i mladá, se pomalu blížily k domu, pak si podaly ruce a zamávaly si. Vzápětí se ozvalo pronikavé zazvonění venkovního zvonku. Zavřel oči a ustoupil od okna do pokoje. Byl zmatený; všechno se v něm pralo. Nejradši by seběhl dolů a skočil babičce kolem krku. Pak se ale zatvrdil. Máma má pravdu! Za všechno může ona! Babička! Neotevře jí, tak jak to chce máma. Jenom nevím, jak to provést- vždyť za chvíli dorazí hosté! To je tam taky nechá stát nebo co?
„Neotevírají,“ zašeptala stařenka. „Nejsou doma, no to jsem tomu dala! Neohlásila jsem se, aby mě Anna neodmítla, vždyť jednou si to přece musí vyříkat, čas běží, a teď tohle!“ Znovu se opřela dlaní o zvonek. Pohlédla do oken. Tma. Snad někam odjeli. Už se v tento den nescházejí. I proto snad čekala marně na pozvání. Řadu let...Co si počne? Nebo snad...se zapírají? Nechtějí ji vpustit k nim. Nechtějí, aby byla součástí rodiny. Najednou si tím byla jista. Znovu vzhlédla, a tentokrát se jí zdálo, že zahlédla jakýsi stín. Bodlo ji u srdce. Nechtějí ji. Už pro ně neexistuje.
Jako by ji někdo vedl, šla rovnou k domu, kde bydlela Magda, a stiskla zvonek, který jí prve Magda ukázala. „Nejsou doma?“ zavolala Magda z balkónu. „Jdu pro vás,“ zavolala a jen tak v pantoflích vyběhla ven. „Nejsou. A když se mám zastavit na to kafíčko, tak tedy teď, asi zas pojedu domů,“ zašeptala stařenka se sklopenou hlavou. Nechala se odvést do kuchyně a usadit na lavici s polstrovaným opěradlem. Před sebe na ubrus položila teď už zbytečnou kartičku a sepjala ruce v klíně. „Můžu?“ Magda se natáhla pro papír. „Já tam zkusím čas od času zavolat, třeba se vrátí a setkáte se. Vždyť jste určitě přijela z dálky, že?“ hovořila konejšivě na starou paní, „ a zatím se u nás zahřejete a určitě všechno dobře dopadne." Postavila před ni hrnek s kávou a cukroví. „To je můj syn Radek,“ představila vesele rozježeného kluka v pyžamu. „Je po operaci slepého střeva, tak se ještě povaluje, viď!“ láskyplně ho třepla po rameni. „Slepého střeva?“ přeptala se nevěřícně stařenka. „No, už je z toho venku,“ odpověděla Magda trochu udiveně, zatímco se Radek opět vrátil do svého pokoje. Nerad, návštěva se mu líbila. „Mně syn na zánět slepého střeva umřel,“ vyslovila hluše stará paní. Před osmi lety. Přesně. A stalo se to kvůli mně.
„Tátu bolelo břicho. Chtěl si lehnout, ale babička trvala na tom, že pro ni má přijet. Napekla, navařila, a přece to nepotáhne autobusem. Pak si přece může lehnout. Snad se na bolest břicha neumírá. Nejhorší je, že já ho taky přemlouvala.“ Tady se mámě jakoby prohloubily všechny vrásky a náhle vypadala staře a strhaně. „Ale hlavní a největší vinu nese ona.“ To jako babička Jarmila. „Kdyby tak nenaléhala, nemuselo se nic stát. Ondra by si odpočinul. Nebo by šel k doktorovi.“ Robert sledoval, jak babička zvoní u protějšího domu. Jak vybíhá ta mladá žena, co ji často vídá venčit strakatého vořecha nebo jak se vede s malým blonďatým klukem a něčemu se spolu smějí. Na bolest břicha se umírá, pomyslel si bolestně, ne že ne. Babička mu připadala hrozně stará a opuštěná, jak tak stála vedle té mladé ženy. Až ho z toho bodlo u srdce.
„...A tak si musím vyčítat, že jsem tehdy byla tak neodbytná. Anna mě za to nenávidí a Robík...“ tady se stařence zlomil hlas, „ ten si asi myslí to samé co jeho máma. Snad se už nikdy neuvidíme...“ Seděla tam se sklopenou hlavou, pod lavicí dřímal pes, Magda se rovněž zamyslela. Ani jedna si nevšimla, že za prosklenými dveřmi stojí Radek a všechno vyslechnul. Obě sebou tedy trhly, když vrazil do kuchyně. „Tak teda jezděte za námi, my vás budeme mít rádi! Skoro brečel, když to ze sebe chrlil. „Já stejně žádnou babičku nemám, když mi umřela!“ „To je skvělý nápad,“ souhlasila Magda nadšeně, „a navíc...stejně tu dneska musíte přespat, přece se nevydáte takhle na noc na Moravu! Já vám půjčím noční košili, a..." „Já mám svoji,“ usmála se v slzách stařenka a poklepala na tašku, „ ale to přece nejde...“ „Ále jde,“ zašaškoval Radek, přitulil se k ní z jedné strany, Ron z druhé, a Magda je oba pohladila. „A tady je ještě něco k tomu kafíčku,“ vyndala stará paní krabičku s cukrovím a položila ji na stůl. Takže my snad dostali k Vánocům babičku, kroutila v duchu šťastně hlavou Magda. Někdejší únava a rozmrzelost byly pryč. „A vašim budeme volat, dokud se nesetkáte. Jednou se vrátit domů musí, a my je hnedka odchytíme- vždyť si koukáme do oken, to by bylo, abychom je propásli! Uvidíte, že to bude dobré! Dobře to dopadne!“ pohladila starou ženu po rukávu a ta se na ni vděčně usmála. „Hele, už se u vás svítí!“ vyjekla překvapeně.
Robert rozsvítil v celém bytě a ještě pootevřel okno ve svém pokoji. Bleskově se oblékl a vyrazil do předsíně. Srdce mu schváceně mlátilo, až to bolelo. Panebože, nemám tátu a ještě bych ztratil babičku! Byla to tak strašlivá náhoda, kdo to mohl tušit. Kdo za to mohl. Nikdo! Nikdo. Ale tohle by náhoda nebyla, tahle ztráta. A mohl by za to on! On!
Ne!!!
„ŠEL JSEM PRO BABIČKU“, napsal na kus papíru. Zabouchnul dveře od bytu a papír zasunul tak, aby na něj všichni viděli...
