Spěchám, jak to jenom jde, ale ono to moc nejde. Rozblácená cesta mi dělá naschvály. Ubrečené nebe je šedočerné jako moje nálada. Vyhýbám se kalužím tak horlivě, že přehlédnu obrovský psí pozdrav. Vztekle otírám botu o obrubník trávníku. Vroubkovaná podrážka skýtá spolehlivou záruku, že má nálada se v nejbližší době nezlepší.
Dian
To je tedy úroveň, syčí to ve mně, jako by už nemohl doběhnout ten metr na trávu! Jako by to po něm nemohl páníček uklidit!
Zatímco bezvýsledně šoupu nohou, zaslechnu funění a cvakání drápů. Ohlédnu se, a ejhle! Zřejmě sám šťastný majitel lejna! Doufám, že mě nepřišel ztrestat za to, že jsem mu je rozšlápla… Ohromný afghánský chrt s dlouhými umáchanými chlupy vytrvale krouží kolem mne a okázale větří. Po chvíli váhání se odrazí a položí mi důvěrně tlapy na ramena. Nechce se mi tomu věřit, ale je to tak: objímám se v parku s afghánským chrtem a mám pocit, že to nikdy neskončí!
Nervózně mu hledím do krví podlitých oček a čekám, kdy se mi zakousne do krku. Zatím jenom nadšeně slintá a funí mi do obličeje: k obědu měl něco s cibulí. Mám psy ráda, ale tenhle je na mě vážně moc těžký!
Zoufale se rozhlížím, kde zůstal jeho pán. Ten po chvíli skutečně přichází- klidným a vyrovnaným krokem odkudsi z opačného konce parku. Jsem zachráněna, myslím si. Jen se neomlouvejte, to se někdy stane, mávám v duchu rukou. Bundu vyperu, to nestojí za řeč!
Omyl. Všechno je jinak. Muž v nejlepších letech ze mne beze slova strhává psa. Ten kategoricky odmítá; chce se o mne opírat, a nikdo mu do toho nebude mluvit! Lehce se kymácíme.
Pán si všimne: „No jo, když vy máte žvejkačku!“ zvolá pohoršeně. Už chápu: se žvýkačkou se do parku nesmí. Však si to také příště rozmyslím! Napadne mě- neměla bych se oběma za tu citrónovou Orbitku omluvit? Uvidíme… Teď už bych se ale vážně chtěla osamostatnit! Přece spěchám!
Pán křičí. Pán domlouvá. Pán prosí: „No tak, Archie!“ Archie nevnímá. Pán cloumá mokrým kožichem, který páchne přesně jako ten příslovečný zmoklý čokl. Marně.
Osvítí mě geniální nápad. Zhluboka se nadechnu a vyplivnu žvejku co nejdál od sebe. Pán má také nápad. Švihne koženým vodítkem,a to právě v okamžiku, kdy pes odskočí. Zasyčím bolestí. Pes dostává psí suchar, aby zajedl mou žvýkačku. Pak pokojně, bez ohlédnutí odchází se svým páníčkem domů.
Já také zamířím k domovu, ale zdaleka ne pokojně. Před chvílí jsem za dramatických okolností přišla o sotva načatou nejoblíbenější žvýkačku, dostala řemenem tlustým jak vodítko na lva, a páchne mi levá bota. Usilovně si třu palčivý šrám nad kolenem, a i v tom spěchu se co chvíli ohlížím.
Jsem nesvá. Doma na mě totiž čeká štěně. Jsou mu teprve tři měsíce a nevydrží dlouho bez vyvenčení.
Musíme do parku…
