Mladá atraktivní žena, spíš ještě dívka, vypráví na kameru o svém trápení. Hlas se jí chvílemi láme, pak zase zní statečně a odhodlaně. Její velké prsy jí vadí odjakživa. Nemůže si koupit na sebe to, co se jí líbí, jednak jí nic není, jednak ve všem vypadá vulgárně, což jí vadí. Dokonce ji obtěžoval nadřízený, myslí si taky, že se jí na hrudník každý dívá, že její vyvinutosti připisují dokonce i pracovní úspěchy...Je vidět, že je to pro ni opravdový problém.
Internet
Sleduju pořad, ve kterém známý plastický chirurg pomáhá ženám, které jsou nespokojené s některou částí svého těla. Nevím, kde je vada, možná tedy, že nakonec ve mně, ale zatím jsem neviděla nic, s čím bych na místě těchto žen nedokázala celkem spokojeně žít. Nic, kvůli čemu bych byla ochotná riskovat operační zákrok se vším, co k tomu patří, například narkózu. Všechny ženy, které zatím podstoupily „opravu“ z rukou sympatického a šikovného lékaře, mají něco do sebe, pokud by mě na ulici něčím zaujaly, tak určitě ne velkým nosem, miniaturními nebo naopak velkými povislými ňadry, ale spíš tím, že jim to celkově sluší.
Vzato optikou onoho pořadu, našlo by se i na mně jistě semo tamo něco k přiříznutí či zapošití. Možná bych při plánování změn byla lékařem počmáraná od hlavy až k patě. Přemýšlím však o tom, jestli bych „vylepšená“ byla nutně šťastnější? Snesla bych pocit, že už to nejsem tak docela já? Originál, i když ne ideální? Mít pod kůží nebo svaly trvale implantáty? Podívat se do zrcadla a vidět změněný obličej nebo jiné tělesné partie, byť k lepšímu?
Všechny pacientky svorně po zákroku říkají, že jsou šťastné. Mají větší chuť do života, větší sebevědomí a to vše se pozitivně odráží v jejich životě. Očividně si to opravdu myslí, jsou rozzářené a vděčné. Vše se vydařilo, komplikace nenastaly. Jednoznačně doporučení dalším ženám, které se trápí nedokonalostí svého těla. Budiž, každému, co si žádá. Jenom se mi vtírá taková myšlenka...
Nebyla by ve většině takových případů na místě spíš psychoterapie?
