„Vykartáčuješ si jazyk a ještě si pochutnáš,“ vykládal nadšeně syn, když mi podával voňavou růžovobílou krabičku. Hmmm, malinovo- mátová příchuť, to nemusí být špatné, pomyslela jsem si a vytřásla z krabičky bílou tabletku s červeným proužkem. Žvýkačky mi došly a chuť na něco ňam se stupňovala. Zkusíme, uvidíme...
Kráčeli jsme po náměstí a dokupovali zásoby na víkend. Ještě nás čekala masna, kde jsme hodlali pořídit něco na řízky a pak už cesta domů. Pastilky od syna byly nesmírně osvěžující, i uzobávala jsem a uzobávala, až už skoro nebylo co. „Už bych to nejedl,“ upozornil mě syn nenuceně po chvíli, „ je to prý mírně projímavé, když se to přežene s množstvím.“
Jen jsem lehkomyslně mávla rukou. „Já mám střeva jak drátenickej rukáv a žaludek jak kachna, se mnou to ani nepohne,“ smála jsem se a vytřepla do pusy poslední kousek. „Na mě nepůsobí ani projímadlo,“ chvástala jsem se nestoudně, „natož pak nějakej údajnej jazykovej kartáč!“
Pár kroků od masny ve mně zaškrundalo jak v ústředním topení. Tý brďo! „To bylo u tebe?“ přeptal se syn nevěřícně. „Jojo,“ odtušila jsem jakoby nic. Ne že bych to neslyšela, ale celkem jsem si věřila. Plán byl jasný: řízkovinu a frrr na tramvaj. To dám! Když sebou mrsknu, nebude co řešit. Máme doma růžově vykachlíčkovaný záchod s o něco tmavší růžovou podlahou a průhledné prkýnko s mušličkami! Tak snad nebudu trapně improvizovat! Přinejhorším skočím do metra, rozhodla jsem však obratem při táhlém zavytí mých útrob, jako bych před chvílí pozřela vlka a nedostatečně ho rozkousala.
Za pár minut jsem ovšem bleskově přehodnotila. Řev v mém břiše připomínal startující letadlo. V křečích jsem se zhroutila na zábradlí na rohu, řízky navždy zapomenuty. Na to, že bych snad doběhla do metra, jsem ani nevzdechla. Já se tu snad po..., bušilo mi ničivě hlavou plus dalšími částmi těla.
Bolest břicha bez kýžené, leč veškerou vůlí zakazované úlevy, připomínala porodní bolesti. Když nastalo pár minut klidu zbraní, z posledních sil jsem se rozhlédla kolem. Zrak mi padl na Mac Donald pár metrů odsud. Tam přece musí být WC! Pomodlila jsem se, aby bylo hned v přízemí, a přikrčená jak lasice na kurníku se dala do běhu.
„Leť napřed a rozrážej dveře!“ zasykla jsem na syna, který nevěřil vlastním očím, nicméně poslechl. „Ty jdeš do Mekáče?“ podivil se bezelstně, „vždyť ho nesnášíš? Přepálené tuky, smrad, a tak,“ vyjmenovával. „Nech toho, nech toho,“ skučela jsem, neboť má patologická obrazotvornost mému svěrači těžce neprospívala. „Rozrážej, a kdyby tam byla hajzlbába, tak buď zaplať za mě, nebo ji nějak zneškodni!“ Při pomyšlení, jak v předklonu zdlouhavě hledám peněženku, bych neváhala ani dodat: „Nebo ji zabij, chlapče!“
Modlitbu jsem prve zřejmě odflákla: WC bylo v prvním patře! Syčáci mizerní! Vyšplhala jsem po točitých schodech jak had a bez okolků vnikla. Kdyby bylo WC zavřené, zřejmě bych vyvrátila dveře i s futry! Leč nebylo. Kdyby tam snad bylo obsazeno, defenestrovala bych dotyčnou, ani by nestačila vykviknout nebo bych v mžiku přisedla! Leč nebylo... Áááááááááááááááááááááách!
Na roztřesených nohou jsem šťastně sestupovala ze schodů. Podobné podniky opravdu nemám ráda. Hodně je nemám ráda! Z mnoha důvodů. Ale teď jsem doslova slzela vděčností. Střeva vykartáčovaná do běla, klky jak sklo, kdybych se chtěla rouhat, bych byla tomuto domu nejraději požehnala!
Syn vyděšeně zkoumal krabičku od pastilek. „Co v tom je, propána,“ bručel si pro sebe. „Ani to nečti, řeknu ti to sama,“ uklidnila jsem ho,“ to bude louh nebo něco takového!“ „Už nikdy více!“ okázale vhodil krabičku do koše. „Už nikdy více deset pilulí najednou,“ zašeptala jsem provinile.
A jeli jsme domů. Ještě že tak...
