Poslední zájemci o autogram přistupovali ke stolu. Všichni třímali nejméně jeden výtisk její nejnovější knihy, s uctivou šetrností rozevřený na první straně, a rozzářeně sledovali bleskový tah jejího pera.
Kolikrát už se takto podepisovala? Neměla tušení; prostě mockrát. A pokaždé ji to naplnilo radostí, do konce života ji to neomrzí! Je to tak nádherné! Nejdřív nápad. Připlíží se, ničehož nic na ni skočí, ne, neví, odkud se její nápady berou, vysvětlovala se smíchem pokaždé, když se jí na to někdo zeptal; prostě tu najednou je. Neodbytný, vzrušující, je to on! Pokaždé to hned věděla. TEN nápad, ze kterého jednou, třeba i za dlouho, bude kniha. Její knížka! Nosila ji v sobě od samého začátku, žila jí, snila o ní, hýčkala ji, trpěla, toužila, pak spousta večerů a nocí, naděje i pochybností, a najednou - ejhle, kniha! Ejhle, čtenáři!
Pokaždé se tajemně usmívala, její věk a určitý odstup, který si- možná podvědomě-uchovávala, ji chránil před dotěrností některých jejích obdivovatelů, kteří hořeli zvědavostí: je pravda, o čem píšete? Prožila jste některý ze svých příběhů? Vždyť píšete tak věrohodně! Někdy je dobré být starší dáma, zvlášť dáma i přes nemilosrdnou šedesátku krásná, elegantní a udržovaná, navíc vážená, ba téměř uctívaná.
Stála teď na stupínku s číší vína v ruce, mladistvě rozcuchané polodlouhé rezaté vlasy, šedozelený kostýmek, který i na dálku prozrazoval dobrého krejčího, banánově žlutý top, lehounká šálka plná barevných květů a ovšem pro ni tak typické šedé lodičky na vysokém podpatku. Teatrálně přimhouřila oči a naoko pohoršeně zasykla, když známý herec pokřtil její desátou knížku tak rázně, že růžová frankovka šplíchla málem i na ni. Všichni se rozesmáli a vzápětí se začal ozývat mnohočetný cinkot přípitků.
Místností se teď rozléhala hudba, její milovaný Sibelius; sama si o něj řekla, měla ho odjakživa ráda. Často tuhle skladbu hrávala sama, dnes ale za bílým křídlem seděl zasněný mladý muž s dlouhými vlnitými vlasy, které mu spadaly do obličeje. Hrál, zcela ponořený do omamného proudu tónů. Hrál pro ni. Její syn.
„No vidíš, a to jsi brečel, když jsem tě nutila cvičit!“pošeptala mu, když ji přišel obejmout. Protočil oči v sloup, ale vzápětí zjihnul: „A teď budu zase já nutit svého syna. A nebo dceru,“ vyhrknul a dychtivě se zadíval na matku, co na tu novinu říká. Věděl to už několik dní, ale šetřil si to specielně pro tento okamžik. „Vážně!“ vykřikla nahlas a znovu ho objala. „ Já mám takovou radost!“opakovala dokola se slzami v očích. Měla pocit, že už jí ke štěstí nic nechybí.
Jsem šťastná, říkala si v duchu, zatímco ji taxík odvážel spícím městem domů. Nemá se to říkat, ale jsem. Mám syna, kterého jsem si na životě vyvzdorovala a dobře vychovala, teď budu mít brzy vnouče, mám práci, která mě víc než slušně uživí (teď už, dodala sarkasticky) a především, kterou miluju a která přináší radost i druhým, žiju tam, kde jsem vždycky chtěla žít, a přestože už nejsem nejmladší, jsem zdravá a nevypadám nijak zle. Zní to namyšleně, ale je to tak. Byl by to od ní nevděk, kdyby to popírala. Ano. Její život nebyl zrovna lehký. Bylo v něm hodně dramatických okamžiků, vyčerpávajících a ne vždy s dobrým konce. Hodně úsilí, nejistoty, smutku. A hodně samoty; to si bolestně uvědomovala. Ale to prostě k životu patří. Stejně jako spousta radosti a krásy, kterou také v hojné míře od osudu-Boha(?) obdržela.
Vzpomněla si na svou sestru. „Vždyť ty nemáš, po čem bys toužila! Máš úplně všechno!“ vmetla jí jednou trochu závistivě. „Nemáš finanční starosti, krásně si bydlíš, jenom si píšeš, máš na starosti jenom sama sebe, neotravuješ se s žádným chlapem,“ dokončila nevinně. Už ani neví, co na to tenkrát sestře řekla...
Seděla v proutěném křesílku na balkóně, na sobě jen noční košili, nohy opřené o zábradlí, a pozorovala hvězdy. Kdyby se jedna z nich utrhla a padala před jejími zraky k zemi, myslela by na to maličké. Aby bylo zdravé a svůj život si užilo. A co kdyby padala druhá? Poctivě se zamyslela. Najednou věděla, co by si přála. Pro sebe! Sama se svému přání podivila, hlavně s jakou naléhavostí se vynořilo. Nejdříve jenom v obrysech, pak se začaly objevovat barvy a nakonec poslední detaily. Netušila, že ji dožene teď, na prahu šestého desetiletí svého života. Svého života, kdy právě tohle přání v sobě s bolestným zoufalstvím potlačovala, protože myslela, že jí jeho splnění není souzeno, což tak koneckonců i vypadalo. Pocítila to jako křivdu: proč teď, kdy už nemá ani tu nejmenší šanci na jeho naplnění? Proč dnes, kdy se cítila tolik šťastná! Vždyť je to kruté!
Její přání. Dávné, hrdě zatracované, ověšené kyselými hrozny. Po celý život toužebně vyhlížené i oplakávané. V nejrůznějších podobách zaujímající přední místo ve všech jejích knížkách. Ať si to uvědomovala nebo ne, prožilo s ní celý její život, nikam se neztratilo. Bylo tu stále a s pošetilou tvrdohlavostí si žádalo své splnění. Rozprostřelo se po celé obloze; dívala se na ně, jako by seděla v kině.
Na podivuhodném plátně viděla střídavě dívku, pak ženu, obě důvěrně známé, vlasy se zkracovaly, prodlužovaly, zase zkracovaly, ale vždy byly rezaté. Tvary těla se měnily, sem tam přibyla nějaká ta vráska, ale stále to byla ona. Jednou běžela ruku v ruce s někým, komu nebylo vidět do obličeje, ale držel ji pevně - celá rozdováděná- po rozkvetlé louce, jindy se v pláči opírala o ramena muže, který ji konejšivě hladil a útěšně broukal do vlasů jako vyděšenému dítěti, dokud se zcela nezklidnila. Rozpustilý dvojnásobný smích vystřídalo zprvu něžné, pak divoké milování, a po něm už nic, jenom tma, tlukot srdce a těšení se na ráno...
Nejednou věděla, o čem bude její jedenáctá kniha, a taky to, že bude její poslední. Bude o neúnavném hledání. O touze, kterou nic nepřehluší. O naději, která se nesmí nechat zestárnout. O tom, jak je život strašně krátký. O plnění přání, důležitých pro život. Nejdůležitějších pro život!
Odhodlaně se podívala nahoru: už zase tam byly jenom hvězdy.
Možná, že přece jenom občas padají...
