Staromódní matka

Vždycky jsem si přála dcerku. Holčičku, kterou si budu strojit do vkusných šatiček, botiček, česat jí copánky, a tak dále. Holčičky mám hned dvě, takže bych měla být v tomto smyslu uspokojená. Jenomže...

Dlouho to tak vypadalo. Nadšeně jsem nakupovala, vymýšlela modely, strojila krásnou holčičku, nejdřív jednu, pak druhou. Jak sebe nečančám, u holek jsem si módu užívala. V současné době si ale k mému smutku a rozladění užívám už jen u jednoho kusu, a sice u pětileté Vivi. Ta se ještě dá.

Nandě bude brzy jedenáct. Její šatník, mnou nacpaný k prasknutí, ji absolutně nevzrušuje. Respektive on ji vzrušuje, ale ne kladně. Nemohu tu napsat ten nejvýstižnější výraz, tak třeba...ji irituje? Chápete...  Nandě se dramaticky změnil vkus. Šaty a sukně- jsou trapné! Barevná trika? Ta už jsou víc než trapná! Chci ji totálně znemožnit? Vztekle je pašuje do Vivinčina prádelníku, zatímco malé šťastně svítí očka. Růžové! Žluté! Ach! Ty jsi tak hodná, Nando!

Nandě také svítí očka, což o to, ale vedle v bráchově pokoji. Systematicky, s pro mě téměř zhoubnou kreativitou, mu průběžně probírá skříň! Starší bratr je extrémně hodný a chápavý, pro Nánu má od samého začátku obří slabost. Pro sestru by se rozdal, a to, že jeho matka trpí, je mu v tomhle případě úplně fuk. Kdyby chtěla Nanda vyrazit do světa v trenýrkách, co má právě na sobě, stáhne si je z těla a obratem jí je předá. Stal se pyšným výhradním dodavatelem Nániných výstředností. Co jsem těžce snášela na něm, coby klukovi, s radostí teď zapůjčuje holčičce. On sám je hubený, a i když je o třicet centimetrů vyšší, není v tom ani jím, ani sestřičkou spatřován nižádný problém. Černá mikina s lebkou, dlouhá až pod kolena? K tomu otřesná černá, ocvočkovaná kšiltovka s týmž symbolem, navíc kšiltem dozadu? Bomba! Volná rockerská trika a Matyho džíny, pětkrát ohrnuté? Mami, jak to, že to nechápeš? Jak to, že se vůbec, ale vůbec nevyznáš v módě? A já šílím, vysvětluju, domlouvám, občas zakazuju, a hlavně kontroluju.

Nanynka byla vždycky hodně chytrá a vynalézavá, a to jí zůstalo. Já zase jsem občas silně důvěřivá , ba naivní, a dělá mi strašný problém to změnit. Když si přivstanu, abych stihla před odchodem do školy z Nány otrhat problematické oděvy, opravdu upřímně věřím, že pak jde vstříc vzdělávání ve svých normálních džínách a modré mikině s kapucí, a ještě ji polituju stran nezvykle nacpaného batohu. Takže když pak se během dopoledne zastavím ve školní kanceláři pro nějaká lejstra, a náhodně spatřím na chodbě svou dcerušku v maskáčové košili od Antify, kterak všem důležitě ukazuje nápis na zádech: "Dobrou noc, bílá pýcho", sice v angličtině, ale nedělám si iluze, že by to učitelé nepřelouskali, jdou na mě mrákoty. Asi nehrozí, že by ji na ulici honili neonáckové, jako kdysi syna, ale stejně jsem neklidná.

Copak mě asi ještě čeká?