Šílení řidiči

„Bacha aby ses neprodupla až na silnici,“ pronesl sarkasticky Mirek, takto můj kolega z kapely, kromě toho řidič auta, ve kterém jsem právě seděla. „Brzdu mám já, tady, na svojí straně, kdyby tě to náhodou zajímalo!“

Celý pyšný mě vezl z hraní ve svém novém starém autě (Mazda 323, já vím, Mirku, lezla tomu světla z důlků, jako nějakému ještěrovi, což mě děsilo), a zřejmě právem očekával, že z něj padnu do mdlob úžasem. To se spletl. Mé mdloby sice byly na spadnutí, ale strachy. Nebýt toho, že bylo dávno po půlnoci a taxíkem se mi nechtělo, nikdy bych mu do auta nevlezla. Já totiž vlezu do málokterého auta, a hlavně k málokterému řidiči...

Moje zážitky tohoto druhu jsou totiž zhusta takové, že jsem z nich dodnes jurodivá. Musím bohužel uvést, že nejhorší motoristické zkušenosti mám s vlastní rodinou, a to z otcovy strany, kde je očividně nejedna zátěž.

Můj otec v životě neměl nehodu. Jak je v ostatních věcech bohém, řidič byl vždy vzorný. Ale jet s ním v autě nebylo jen tak. Když vezl nás- děti na chatu, musely jsme celou cestu zpívat. Aby neusnul. A máma ho musela krmit bonbóny, aby mu neklesl cukr, protože pak byl extrémně nepříjemný. Wartburgy (otec měl postupně všechny typy tohoto vozu, jiný neuznával) duněly naše písně a máma průběžně vhazovala otci do úst kyselý drops jak Antonín, topič elektrárenský, uhlí do pece.

Když tuto svou povinnost z nějakého důvodu zanedbala, byl malér. „Co mi tu řvete, parchanti?“ osopil se na nás. Zmlkli jsme. Máma spěšně „přiložila“ hašlerku, a otec zvlídněl: „A což třeba Škoda lásky, děťátka?“ navrhnul něžně. A jelo se za bujarého zpěvu dál, dokud matka neklimbla a nepřerušila dodávku cukroví.

Nezapomenutelný zážitek mi připravil, když pro nás s mámou přijel do tanečních. Byly jsme s mámou potěšeny, ale pouze do té chvíle, než se ukázalo, že otec má vyndaná zadní sedadla! Vozil po celý den v autě sazenice na zahradu, a potřeboval tudíž více místa. Ve chvíli, kdy dostal nápad s naším odvozem, bohužel na absenci sedadel jaksi pozapomněl. Jela jsem tehdy v zavazadlovém prostoru, kam otec mrštil deku, v tanečních šatech, v zatáčkách na mě padaly prázdné bedničky…

Můj bratranec, syn otcovy sestry, neuvěřitelný cholerik, mě též jednou vezl ve své škodovce. Jednou. Na jedné z nejrušnějších křižovatek jsem mu utekla z auta. Tehdy ho nesmírně naštval kolega- řidič rovněž ve škodovce, a on vystoupil, aby mu to vytmavil. Za ohlušujícího troubení a řevu řidičů jsem prokličkovala na chodník a zdrhala jak zajíc, zatímco bratranec drápal kolegovi na kapotu, aby mu vyložil, že řídí jako čuně.

 Bratr byl naopak kliďas. Proto jsem se nebála a nechala se pozvat na zkušební jízdu svým bleděmodrým trabantem za pět tisíc z x- té ruky. V první zatáčce se mi otevřely samy dveře a sedadlo nekontrolovaně popojelo dopředu a dozadu, což mnohokrát zopakovalo. „Ukááž, ty toho naděláš,“ bručel nevzrušeně bratr, natáhl se přese mne a dveře zkušeně zabouchl. Narovnal si kobereček, aby nebrousil nohama po silnici, a jel dál…

Teď si dělá řidičák můj syn. Nemyslím si, že si k němu kdy přistoupím, i když se těší, jak mě bude vozit. Bojím se už teď.