Odejít z porodnice bez miminka - jedna z nejhorších věcí na světě. Natahuju si džínovou mateřskou kombinézu, před třemi týdny mi byla tak těsná, až mi knoflíčky na břiše lítaly, jakmile miminko začalo kopat. Teď mi je tak velká, až plandá...
Hledám oddělení, kde se má pan primář zdržovat. Jde to ztuha, můj orientační smysl je nic moc i bez poporodní deprese, která mi sedí na ramenou a tlačí mi hlavu k zemi. Přesto se nevzdávám. Musím se rozloučit a taky poděkovat, vyloučeno, že bych bez toho odešla! Šinu se dopředu jenom silou vůle, studené světlo zářivkových lustrů mě bodá do očí a kolem uší fičí ledový severák strach. Na konci chodby už se naštěstí objevila povědomá postava v klapavých dřevácích: pan primář. Udělám několik rychlých kroků, on také, a setkáme se někde uprostřed.
Podáme si ruce, a já odříkám slova díků. Hladí mi ruku a nádherně bručlavým hlasem říká něco o držení palečků, o naději, kterou mi moc lidí nedává, ale on jo, o síle, o které si myslí, že ji mám, i když já ji nemám. Vůbec, ale najednou mu to věřím. „Viděl jste miminko,“ zašeptám nebo spíš vzdychnu svou otázku. Zbytečnou, ovšemže viděl moje miminko, když mi ho vytahoval z břicha! Pořád mi svírá dlaň ve své. Je to pevná, ale měkká ruka. Druhou mi ji ještě konejšivě hladí. Vrací mi tím naději a víru v zázraky. Stahuje mě tím na zem, i tím, jak říká, že se na mého syna chodí několikrát denně dívat, ptá se na něj. Nejradši bych se mu schoulila v náručí a užívala si ten náhlý pocit bezpečí...
MUDr. Jan Kovařík, CSc. , takto primář porodnického úseku ÚPMD Podolí, patřil k několika málo lékařům, ke kterým jsem měla absolutní důvěru, nebála jsem se ho, což je s podivem, neb mám syndrom bílého pláště, a kterého jsem měla moc ráda. Nejsem ani zdaleka sama. Byl to skvělý a velice oblíbený gynekolog- porodník a laskavý člověk. Teprve když byl můj syn dospělý, dozvěděl se pan doktor, že to s námi nakonec dobře dopadlo. Půlkilové mimino, které mělo jenom třicetiprocentní naději na zdravý život, přičemž těch pár procent je z velké části zásluha právě tohoto pana doktora, je dnes zdravý mladý muž, a mně tenkrát z toho všeho kupodivu nepřeskočilo. Poslala jsem mu před časem mj i naši společnou fotku a byla jsem mile šokována, že si na nás - i po těch letech - přesně pamatuje, včetně některých detailů.
Byl to v každém ohledu Pan doktor.
Byl...
Včera jsem se dozvěděla, že už není.
Někteří lidé by měli žít věčně.
S láskou a úctou vzpomínám,
I.D.
