„Takhle nějak si představuju svoje stáří,“ pronesla jsem zasněně. „Budu obcházet městem s bandaskami teplého mléka a napájet žíznivé kočky!“
Bylo mi necelých dvacet, stála jsem tenkrát na balkóně bytu mého tehdejšího skoro muže a pozorovala starou paní, kterak – obklopena početným houfem lísajících se toulavých koček – zvolna kráčí parkem. Sem tam jim hodila kousek něčeho dobrého, ale i z té výšky bylo vidět, že jídlo v tomto vztahu není to hlavní. Kočičí tlupa na ni čekávala vždy na rohu parkoviště, přesně v deset večer, jeden každý člen se s ní obřadně přivítal, šlehajíc vztyčeným chvostem, a pak se společně vydávali na neměnnou obchůzku.
Pod stříškou za starou garáží bydlela kočičí máma s rodinou, která se z bezpečnostních důvodů nemohla příliš vzdalovat z úkrytu; dostali naloženo na misku, a šlo se dál. Další zastávka byla u starého altánku, hustě zarostlého keři ptačího zobu, pak na konci cesty, kde se tyčila malé skalka. Na všechny se dostalo. Nikdo nikomu nic nežral, nikdo se nerval. Všichni, včetně mě v roli šmíráka, si to užívali...
Sama jsem od nejútlejšího dětství krmila, ochočovala a ňuchňala bezprizorní mačičky z celého bloku, přestože jsem díky své přímo vražedné alergii na ně po každém bližším kontaktu vyhlížela, jako by na mně někdo zvrhlý zkoušel novou zpuchýřující zbraň hromadného ničení; takřka jsem si nebyla podobná. Ale stálo mi to za to! Se vší vážností tvrdím, že blechandy obohatily moje dětství nikoli zanedbatelným způsobem! Nejenom proto jsem na „kočičí babku“ pohlížela s více než vřelými sympatiemi...
„Já ale s tebou roznášet nebudu,“ polekal se můj tehdejší skoro muž. „To říkám radši už teď, abys pak nebyla zklamaná!“ Zklamání tohoto druhu nehrozí, neb jsme se rozešli týden před plánovanou svatbou (kočky v tomto rozhodnutím nesehrály nejmenší roli, podotýkám). Nicméně jisté jiné zklamání, ba přímo frustraci, opravdu prožívám, to musím přiznat. A víte, proč?
Stáří už je na dosah ruky, ale má krmicí kariéra je vážně ohrožena: nejsou kočky! Ale vážně, všimli jste si, že už na ulicích, v parcích a dvorcích či zahradách nežijí toulavé kočky?
Nedělám si iluze, že všechny toulavky byly opatrně odchyceny a vloženy do milujících náručí nových šťastných páníčků. Nebo že jsou ve větším množství ubytovány v útulcích. Ale kde tedy, hergot, jsou? Může za to nárůst počtu psů? Nebo aut? Nebo vývěsky u některých restaurací typu „Nabízíme 49 druhů masa?“ Nebo se masové užívání antikoncepce rozšířilo už i mezi kočky a ony vymřely?
Nebo kdo za to teda může?!
