Jistě existují ženy, které dokážou prožít spokojený život i bez potomků. Pro mě a myslím, že pro většinu žen, je neschopnost otěhotnět a donosit zdravé dítě jedna z nejsmutnějších věcí.
Poznala jsem ženy, které pro zdárné otěhotnění dělaly všechno možné, málem i nemožné. Lékařská věda jim poskytla, co měla v zásobě, a že toho má v zásobě docela dost, ale přes často i velmi bolestné oběti se vytouženého vlastního dítěte nedočkaly. Některé zvolily adopci nebo pěstounskou péči, jiné se se svou bezdětností smířily a naplnily svůj život jinak, znám i takové bezdětné ženy, které se nesmířily nikdy a zatrpkly.
Jako poslední pomoc v „beznadějných“ případech se v poslední době jeví náhradní / surogátní mateřství. V některých zemích je to zcela legální, zdaleka ne ojedinělá záležitost, u nás je to zatím mnohem složitější. Velmi zjednodušeně řečeno, mám na mysli proces, kdy oplodněné vajíčko ženy „odnosí“ a samozřejmě porodí jiná žena, zpravidla za finanční odměnu, a pak je odevzdá pravým rodičům. Jakkoli mi je bezdětných párů líto, tento způsob, jak „přijít k dítěti“, se mi zdá extrémně nešťastný a nepřijatelný pro všechny zúčastněné.
Nechtěla bych, aby moje dítě nosila jiná žena/matka. Nejenom, že bych se o ně bála. Vzpomínám si, jak jsem v těhotenství „komunikovala“ s miminem od samého začátku. Jaký to byl pocit, ta blízkost, ta rozkoš, když se mi syn zevnitř procházel po břiše, když reagoval na moje podněty, nepochybuju o tom, že naše vzájemné pouto vznikalo už tehdy, po narození jako bychom rovnou navázali. Bude toto se stejnou láskou provozovat i náhradní matka? Pokud ano, na co naváže biologická matka po porodu?
Úzkostlivě jsem dbala, abych neudělala ani to nejmenší, co by mohlo malému neprospět, natož ublížit. Může být sepsán stoh smluv, ale pokud náhradní matka nebude opravdu poctivá i přepečlivá, ač to dělá pro peníze, neuhlídá se to, a následky mohou být nedozírné.
A jak se asi cítí náhradní matka? Jak se jí chce po porodu „vrátit“ miminko pravým rodičům? Pokud je normální, musí trpět jak zvíře, a ani vědomí, že někomu pomohla splnit jeho nejtoužebnější přání, ji nepomůže. A pokud je jí to jedno, normální není, a pak je strašné, že v sobě měla dítě.
Když jsem zmínila stoh smluv...Myslím, že spousta věcí se do nich vtělit nedá. Každá odchylka od očekávaného normálu je silně problematická. Dojde například k potratu nebo se dítě narodí předčasně, není zdravé už nyní, a nebo se u něj nějaká nemoc rozvine časem, může být i postižené.
Před několika dny jsem na Novinkách četla článek, o kterém jsem doufala, že je to nějaký notně přibarvený výplod snaživých novinářů, který mi však přesto leží v hlavě. Australský pár si zařídil „odnošení“ svého potomka, lépe řečeno potomků, neb se jednalo o dvojčata, mladou Thajkou, která byla ve velmi obtížné finanční situaci. Když se ukázalo, že chlapec trpí Downovým syndromem, rodiče si přáli potrat, se kterým náhradní matka nesouhlasila. (Nevím, jestli si uvědomili, že by takto nechali zabít i zdravé děvčátko). Po porodu si tedy do Austrálie odvezli pouze zdravou holčičku, zatímco postiženého chlapečka nechali v péči náhradní matky...
Rodiče považuju za zrůdy, které vůbec neměly děti mít, a jejich dcerku lituju. Vzhledem k okolnostem, mj i zveřejnění celého případu, se jednou vše dozví, včetně toho, že má (měla?) bratříčka, na kterého se rodiče vykašlali.
A kluk? Děti s DS jsou sice postižené, často nejenom mentálně, ale přidružují se i další nemoci, zejména srdce, štítné žlázy, aj, ale jsou to děti, se kterými se dá pracovat. Když se jim rodiče věnují, lze dosáhnout slušných výsledků. Většinou jsou dobře vychovatelní, nezanedbatelná část jich je vzdělavatelná. Každopádně cítí i projevují lásku, jako každé jiné dítě, a sama za sebe mohu prohlásit, že jsou to roztomilé děti. Rozhodně potřebují rodinu jako všechny děti.
V tomto případě náhradní matka „downíka“ neopustila, miluje ho. Otázkou ale je, zda je schopná ho vést tak, aby byly vyčerpány všechny způsoby, jak ho rozvíjet, vč. lékařské péče, ačkoli je pravda, že na chlapce byla uspořádána sbírka na jeho potřeby, takže finanční stránka snad nebude tím největším problémem...
Na světě je spousta opuštěných dětí. Za sebe mohu zodpovědně říct, že lze milovat i zcela „cizí“ dítě a bývá to vzájemné. Než experimentovat tímto způsobem, volila bych cestu, kdy je nejenom uspokojen mateřský pud, ale je současně i pomoženo nějakému dítěti, které mělo neradostný start do života...
