Tuhle mi moje dvouletá dcera vytrhla pár vlasů z ofiny. Na tom by nebylo nic divného, neb mě v rozjívenosti škube průběžně po celou dobu, co se máme, ale...Ty vlasy byly bílé!
Okamžitě jsem vrazila do očí čočky, rozpustila si vlasy, rozsvítila v koupelně všechna světla a s pomocí zvětšovacího zrcadla pohlédla pravdě do očí: JO. Je to tam...
V mých světlých vlasech - něco jako trojbarevná kočka, navíc vyšisovaných od sluníčka, se při pečlivém ohledání zjevily nepřehlédnutelné pruhy nefalšovaných bílých vlasů! „To je bledě žlutý,“ snažil se mě syn uchlácholit, ale pak toho nechal. „Hele, a ty bílý jsou takový jakoby silnější a vlnitý,“ žasl dětinsky.
Čekají mě bledé časy, a to doslova. Jako alergik se těžko kdy pochlapím k barvě, pamětliva známé pravdy, že lepší mít vlasy bílé než žádné. Vzpomínky na svůj jediný a nezapomenutelný pokus o melír, kdy mi asi týden nebyly vidět oči, nemluvě o to, co jsem tehdy viděla/neviděla já, byly dostatečně výmluvné.
Ještě mám malou šanci, že to bude přechodné, což už jsem jednou zažila - v pětadvaceti letech, kdy byl syn čtyři měsíce na JIPu v inkubátoru, jsem na čas prošedivěla, ze stresu, a pak jsem se vrátila ke své původní barvě, ale moc tomu nevěřím.
Jsem ješitná, já vím, vždyť nejde o život. Ale stejně, proč tak brzy? A proč zrovna já?
Moje maminka celý život toužila být interesantně prošedivělá. Měla krásné vlasy. Tmavě hnědé, husté, dlouhé až do pasu, vlnité; na sluníčku zářily do rezava. Mírně šedivět začala až po sedmdesátce. „Teď už je mi to jedno,“ mávala rukou pokaždé, kdy jsme jí objevili nějaký ten nový šedý vlas, a chtěli ji potěšit, že se jí začíná plnit její sen. „Teď už je šedivá každá!“
Můj původně černovlasý otec zešedivěl kolem osmdesátky. Je pyšný, že vůbec má ještě docela obstojnou kštici, na což každou chvíli upozorňuje silným hlasem všechny kolem, zejména mladší muže s pleškou, šediny ho nijak netrápí...
Moji tmavovlasí sourozenci zešedivěli kolem padesátky, což již při prvním náznaku spěšně vyřešili barvou. Všechny sestry konečně rezatou, po které celý život tajně toužily, bratr naopak zase tu svou skoro černou. Můj švagr, který doslova zbělel už někdy ve dvaceti, stejně jako jeho otec, se jim srdečně smál, nikdy by se k barvení nepřemluvil.
Znovu jsem se prohlédla v zrcadle. Mnoo...Nejde o život a třeba mi to ještě nakonec bude slušet.
Ale stejně - proč já?!
