V mém dětství se žádná babička prakticky nevyskytovala, obě se jím jen krátce mihly, zanechaly prchavou vzpomínku a byly (k mé lítosti) navždy pryč. Zatímco všichni moji starší sourozenci mohou vyprávět, co s oběma babičkami zažili, já si stěží vybavím jejich podobu.
Babičku z otcovy strany (vídeňskou babičku) si vybavuji v širokém slaměném klobouku a zástěře, bosou, jak nám na zahradě přináší na ohromném talíři nezvyklou bílozelenou polévku; prý to byla kulajda s pažitkou. Druhá vzpomínka je z oslavy jejích osmdesátin, u nás doma. Babička mi podává námořnický šátek (mám ho dodnes uschovaný na památku, jak mi tenkrát nakázala) a učí mě takovou zvláštní písničku, kterou jsem nikdy předtím ani potom neslyšela: „V Dalmácii, v Dalmácii, v tom horkém kraji,…“ zpívala stařenka a rázně klepala dlaní o desku stolu do rytmu. To po ní prý tak rychle mluvím!
Krátce nato zemřela, a ač mi bylo tehdy šest let, dodnes si do detailu dokážu připomenout pro mne nepochopitelnou děsivou atmosféru na jejím pohřbu, včetně skladby, která hrůzně duněla krematoriem, a vůně dýmky prastrýce, jejího bratra, který seděl vedle mne.
Babička z matčiny strany je v mých vzpomínkách už permanentně ležící věchýtek zachumlaný v šátku, ze kterého láskyplně září zelené oči. Ty jsem, jako jediná z černooké rodiny, po ní „zdědila“. Maminka ji na střídačku s ostatními svými sourozenci chodila opečovávat, nosila jí jídlo a občas mě vzala s sebou. Pokaždé jsem přemlouvala babičku, aby s námi jela v létě na chatu. Tam se jistě uzdraví, věřila jsem, budeme spolu chodit do lesa, budeme si povídat…Babička se bezzubě usmívala, slibovala, ano, ano, to víš, že jo, ale nikdy k tomu nedošlo. Umřela pár týdnů po první babičce, zrovna když jsem byla na chatě, nebyla jsem tudíž ani na jejím pohřbu.
Můj syn si užil mojí mámy ve slušné míře i svěžesti, i když zdaleka ne v takové, jako všechny děti všech mých o hodně starších sourozenců. Druhou svou babičku pak zná podstatně méně, a to nejenom „díky“ značné vzdálenosti, faktické i té druhé, která se mezi námi rozprostírá. Setkali se párkrát, a i když se má bývalá tchýně snažila mluvit česky, domluva vázla. Nikdy mě to nepřestane mrzet, syn je jí až komicky podobný, krom toho myslím, že si navzájem měli co poskytnout…
Osud nebo život nám však přihrál ještě jednu babičku, kterou je nutno rovněž zmínit. Naši bývalou sousedku. Synovi byly tehdy čerstvé čtyři roky. Stoupali jsme po nekonečných točitých schodech do našeho nového bytu. Ještě jsme nestačili, celí ufunění, ani odemknout, když vtom se otevřely protější dveře a z nich nám vyběhla naproti stařenka v silných brýlích a dlouhé pletené vestě, s mrňavou, uňafanou, zrzavou jezevčicí v patách. Vidím to, jako by to bylo včera. Kluka rovnou objala, mně srdečně potřásla rukou. „Tak vás tady v novém domově pěkně vítám, ať se vám tu dobře žije!“ A vzápětí s přesvědčením dodala: „ Vy budete jako moje dcera, to už vidím. A pro tebe tu bude další babička, která tě bude mít ráda!“ pohladila syna, který se jí rozpačitě držel za ruku. A stalo se.
Dostali jsme babičku Boženku. Tu srdečnost a rychlost, s jakou nás oba adoptovala, tolik nezvyklou ve městě, si paní Boženka přivezla z vesničky, kde prožila značnou část svého života. Syn jí okamžitě začal říkat babi. Naučila mě „drbat“ na chodbě, kde jsme, každá ve svém „vystátém důlku“, probíraly život ze všech stran. Venčili jsme společně všechny naše psice v blízkém parku, ony i syn vyhlazení rukou paní Boženky do vysokého lesku…
Na Vánoce pokaždé putovaly do protějších bytů talíře s cukrovím: Boženčin byl navršen nejméně třiceti druhy úchvatných kousků, pravých cukrářských šperků, (však byla skutečně vyučená cukrářka),ten náš pak dvěma- třemi druhy klopotně uhňácaných začátečnických pokusů typu vanilkových hadů či hlav Médi Pusíka, ozdobených synovou neumělou, avšak o to nadšenější rukou. Chlebíčky z naší dílny měly na másle vyskládané ksichtíky z čabajky, papriky a okurky, chlebíčky od babičky byly tak dokonalé, že bylo hřích se do nich zakousnout. Na Silvestra, přesně o půlnoci, se rozrazily dveře našich balkónů, a my tři jsme se jali do třesku rachejtlí na sebe provolávat svoje přání; neodmyslitelný každoroční rituál. Letos to bude po čtvrté, kdy balkónové dveře zůstanou zavřené…
No, musím říct, že já jsem pro svá budoucí vnoučata udělala, co se dalo. Budu relativně mladá a snad i zachovalá babička. Nechci nic zakřiknout, ale teď to snad konečně vyjde. Těším se na ně, jak malá… Ať už sebou laskavě mrsknou! Já budu bezpochyby skvostná babička! Budu si na ně svítit zelenýma očima a "nakazím" je svou rychlou mluvou. Budeme společně courat po lese, zpívat, včetně té písničky o Dalmácii, pokud se mi podaří se ji pořádně naučit, povídat si, hrát si, péct cukroví (už umím tři druhy!), venčit naše psice… A umím spousty, spousty pohádek!
Slibuju svým, zatím neznámým, ale už teď milovaným vnoučatům, že si to zkrátka parádně užijeme!
