Jak asi dnes vypadá? Jaký měla život? Našla nakonec novou, teď už milující rodinu? Často na ni myslím...
Vlastně to mohlo být moje dítě, kdyby mě tehdy rodiče neusměrnili, a kdybych i sama nechápala, jak je moje touha absurdní. A kdyby se stal zázrak, uznávám. Nebo to mohla být moje sestra, kdyby to tenkrát dobře dopadlo. To už bylo reálnější.
Bylo mi něco přes osmnáct, když mi kamarádka Lucie ukázala malou fotku, přesněji řečeno výstřižek z novin. Byla na něm malá holčička. Asi pětiletá tmavá dívenka s culíky a obrovskýma černýma očima. „To je Alžbětka,“ položila mi papírek na stůl. Nerozuměla jsem. „Jaká Alžbětka? „Od nás z centra,“ upřesnila Lucka významně. Právě byla na praxi v jistém zařízení pro děti, které z nějakého důvodu nemohou žít ve vlastní rodině. Byla ze své práci úplně na větvi, což je, jen tak mimochodem, dodnes, a musím ještě dodat, že mě k mému výběru školy a budoucího povolání hodně motivovala.
Holčička měla obrovskou smůlu. Ve čtyřech letech konečně směla do náhradní rodinné péče, za což probíhal dlouhý boj mezi naprosto lhostejnými rodiči, kteří měli po různých ústavech celkem sedm dětí, přičemž je naposledy viděli po narození, nicméně nebyli ochotní dát souhlas k adopci, a úřady.
Vzala si ji dvojice, která se řadu let marně pokoušela o vlastní potomstvo. Všichni, kdo za malou bojovali, si oddechli. Věřili, že se na Alžbětku konečně usmálo štěstí. Po roce nová maminka otěhotněla. Narodila se jí další dcerka, tentokrát „pravá“. Netrvalo dlouho, a Alžbětka byla čím dál tím víc „nepravější“. Matčin zájem o přijatou dceru byl menší a menší, až nakonec zmizel docela, a se Alžbětka se ocitla zpět v zařízení. Prostě byla vrácená.
Nesla to velmi těžce. Jakoby se vrátila o několik let zpátky. Přestala mluvit, udržovat čistotu, byla zcela apatická. Všichni, kdo tenhle případ znali, byli zoufalí. V této fázi jsem se od ní dozvěděla já, potažmo celá naše rodina.
Oznámila jsem všem, že si o malou Alžbětku zažádám. Dodnes před sebou vidím naprosto šokované rodiče, když jsem jim to říkala. Celkem se jim nedivím, samozřejmě. Ne snad, že bych nechápala fakt, že jako osmnáctiletá studentka nejsem ten úplně nejvhodnější uchazeč o náhradní rodinnou péči, ale byla jsem jak posedlá. Případ „Alžbětka“ otřásal naší rodinou několik týdnů. Mezitím jsem uznala, že nemám nejmenší šanci, nicméně moji rodiče se natolik vcítili do mých pocitů a celkově se ztotožnili s myšlenkou holčičce nějak pomoci, že začali podnikat kroky, vedoucí k pěstounské péči. Už jsem byla doma ze všech sourozenců jenom já, naši věřili, že by malá u nás mohla najít domov, a začali se opatrně těšit.
Jejich opatrnost měla své opodstatnění: dosud jsme neměli žádné informace, ale obávali jsme se, že rodiče nebudou splňovat podmínky, co se věku týče. Naše obavy se naplnily. Nesplňovali. Na jednu stranu pochopitelné, na druhou velká škoda a ironie osudu: dožili se dospělosti nejenom mého syna, ale i jednoho pravnuka...
Chtěli jsme alespoň za malou docházet a brát si ji na víkendy a prázdniny, dnes se tomu říká „hostitelská péče“, ale ani to nešlo. Proč by se prý malá na nás měla připoutávat, když si ji stejně nemůžeme vzít.
Alžbětka pak byla převezena jinam. Nejdřív do nemocnice, pak do jiného typu zařízení.
Poslední zprávy máme z doby, kdy jí bylo sedm.
Stále ještě byla v ústavu.
