Příběhy z mé rodiny VI.

Někdy se setkají dvě naprosto rozdílné osoby a zůstanou spolu až do konce života. Myslím, že naši se museli mít hodně rádi- jinak nevím. Totální rozevlátec a spořádaná dáma vždy s bílým límečkem a dokonalým nadhledem a přehledem. 

Máma původně pracovala jako sekretářka, táta měl několik výučních listů, patentů na nejrůznější zlepšováky, a genetickou zátěž, kterou byla záliba v zahradničení. Jeho rodiče i sourozenci na tom byli stejně. Bez ohledu na vzdělání a povolání se všichni nějak ochomýtali kolem pěstování a prodeje květin a výrobků, které se prodávaly na Dušičky a na Vánoce.

Nejdřív prodávali tzv. na "bedně", na stolcích, pak měli několik stánků. Máma poměrně dlouho odolávala, pak začala pomáhat babičce, pak tátovi, nakonec do toho spadla taky. Prodávat kytky ji bavilo, výroba věnců ze slaměnek a šišek taky, táta byl úplně ve svém živlu, a finančně to také bylo lepší než úředničina, co si budeme...

V našem bytě se dlouho před MDŽ rychlila bříza, narcisky a tulipány, hlavní to zboží k téhle příležitosti. Potají jsem si vybírala ty nejhezčí a pašovala je do sklenic do svého pokoje. Později přišly karafiáty, jiřinky, chryzantémy a gladióly! Ty miluju možná nejvíc. Pak astry, které jsem si oblíbila až jako dospělá, přišly mi jako vyloženě hřbitovní. V létě jsme napichovali slaměnky na špendlíky- do budoucích věnečků, a na dráty- ty se pak usušené obkládaly tatarikou a staticí. Před Dušičkami už zboží čekalo v bednách v kůlně na zahradě a jen se po nich zaprášilo! A Vánoce u nás začínaly ne vůní pečícího se cukroví, ale mnohem dřív vůní pozlaceného jmelí, lakovaných šiškových věnců a nažehlených stuh. Sklep byl plný svícínků ze šišek a závěsů z jehličnanů, které šly mimořádně na dračku.

Moje maminka v nezbytném bílém límečku a slušivém baloňáku, kabátě s kožešinovým límcem, mohérovém svetříku, halence s broží a v nádherném černém drdolu se skvěle vyjímala na trhu, u stolečku naproti Spořitelně i později ve stánku u hřbitova. Prodávala moc ráda. Měla ráda tu práci, kytky i lidi, kteří se k ní stahovali na kus řeči. Můj otec, vždy rozevlátý, nedbale oblečený, jen napůl duchem přítomný pilně nosil další a další zboží a dělal, co mohl, jen aby nemusel obsluhovat. Nesnesl fronty, které u našeho prodejního místa vždy byly, a nesnesl ty chtivé štěbetající davy. Ještě kdyby si ty kytky každý sám opatrně vytáhl z nádoby, sám zabalil a PŘESNOU částku vhodil do kasy! To by možná táta ještě ustál! Ale když toho někdo chtěl víc, pořád na něj mluvil, vymýšlel si, otec byl v jednom ohni a přestávalo mu to počítat. Nejhorší bylo, když mu někdo nabídnul velkou bankovku a snaživě dodal: "Já vám dám ty drobné, ano?" Tu otec vybuchl zoufalstvím a hlučně odmítl. "V žádném případě! Nikdy! Nechte si to!" V křečích vrátil vyděšenému zákazníkovi nazpátek a prchl buď do auta, nebo úplně pryč. Styk s veřejností zkrátka nebyl jeho nejsilnější stránkou.

Máma s tím byla smířená. Konec konců, byl to táta, kdo se dřel na zahradě, kdo vyráběl, zavážel, nebyl to ulejvák, jen neměl rád moc lidí pohromadě. (Rozumím mu.)Vzpomínám si na poslední vánoční prodej mých rodičů. To už oběma bylo k sedmdesátce. Vyšla jsem z metra a u kašny mě upoutal můj otec. Radostně z dálky sledoval mámu, jak obsluhuje před stánkem, kde měla vystavené nádherné výrobky, na které stojí opravdu šílená fronta. Přešla jsem ke stánku a začala obsluhovat. Máma se mile usmívala, hbitě podávala tu načančaný paťák, tu několik kytic, věnec, k tomu hromadu svíček, sirky, jen tak mimochodem vše spočítala a ještě si popovídala. "Proč ti táta nepomáhá?" pronesla jsem jen tak pro pořádek, bylo mi to jasné- otcova sociální fobie nic takového nepřipustí. "Ten bídák," cedila skrz zuby máma, "ten srab," usmívala se na lidi jak madona a dál prodávala," jen se na něj podívej!" Mávla přes silnici na rozzářeného tátu, pyšného, jak se jeho vlastnoručně udělané zboží líbí, aby k ní přišel. Táta v tu chvíli zvadl. Chvíli zmateně gestikuloval a pak se odplížil do metra. Nikdo a nic na světě by ho nepřiměl k tomu, aby se vmezeřil mezi nás a nakupující. Dostavil se asi za hodinu, doplnil zboží a zase zmizel...

Občas jedu kolem Židovského hřbitova. Stánek tam ještě je, ale dávno patří někomu jinému, cizímu. Vždycky mi trochu zatrne u srdce a vidím tam naše, jak se ohánějí. Tak hezké, vkusné, originální a cenově laskavé zboží jsem už taky nikdy nikde nespatřila. Jsem jediná z mých sourozenců, bratranců, tet, a tak dále, která se prodeji nevěnuje. Ale stejně to ve mně je. Ta genetická zátěž...