Příběhy z mé rodiny II.

Ale máma nevzpomínala jen na válečná léta. S radostí nám vyprávěla i o těch dalších, o obyčejném, mnohdy přetěžkém, ale pro mámu a spousty dalších lidí radostném životě. 

Rodina bydlela na idylickém místě nedaleko pražského Karlova. Ve zdejším kostele byla většina z pěti dětí pokřtěno, kromě mámy, ta byla pokřtěná u sv. Apolináře o kus dál, na nedalekých Šancích pak v zásadě všichni vyrůstali. Naproti jejich domu stála nemocnice zvaná Nalezinec, do jejíž oken pohodlně hleděli, někdy mávali nemocným dětem za mřížemi. Bylo běžné zaskočit do přízemní ordinace k zubaři, když se viklal zub, aniž by dítě o tom rodičům řeklo, leda se zpožděním. Konverzace lékaře a malého pacienta se vedla v otevřeném okně na parapetu: "Strejdo, mně se kýve zub!" "Tak sem skoč, a já ho vytáhnu!" odvětil srdečně zubař, a stalo se obratem, kdo ví, zda to byl jeden přímý skok rovnou do křesla, nebo dva. Matka se to od potomka dozvěděla později a víceméně mimochodem, pokud vůbec.

Místo nynějšího parku Folimanka bylo zahradnictví, kam moje máma se svými sourozenci chodili pro zeleninu, tam, kde je teď parkoviště, bylo báječné hřiště s bazénem. Máma jako nejstarší měla na povel své sourozence, obzvláště pak o sedm let mladší dvojčata. Za účelem jejich venčení na Šancích vždy zagitovala kamarádku. Zjistila totiž, že každé dítě utíká jinam, tudíž nic pro jednoho člověka. Za bratrem musela vždy běžet sama, kamarádka uháněla pak za sestrou, která nebyla tak rychlá a navíc zásadně pílila k domovu, zatímco neobyčejně hbitý a vytrvalý chlapec si to namířil vždy dolů z kopce směr Nusle. 

Bratr rychlým zůstal. Stal se z něj vynikající sportovec, který kromě své vlastní úspěšné sportovní dráhy v pozdějších letech působil jako asistent trenéra volejbalové reprezentace a trenér dorostenek. Se svými sto devadesáti centimetr byl nejmenší ze svých bratrů, o kterých jsem si vždy myslela, že to jsou obři. Dnes je to třiaosmdesátiletý pán, který se skromností a laskavostí sobě vlastní připomíná, že svou sportovní dráhu v zásadě zahájil již jako batole- během před mojí mámou, která byla jeho první trenérkou!

Máma milovala vůni kvetoucích lip. Jejich domov byl touto vůní prosycený: v okolí jedna lípa vedle druhé. Nuselský most si vyžádal mnoho obětí: byla zbourána nemocnice i mámin dům, všichni nájemníci byli přestěhováni. Zmizely i lípy, které byly v létě plné chroustů, létajících do otevřených oken jejich přízemního bytu. Místo romantiky magistrála. Jeden malý ráj zmizel. 

Máma mi k tomu řekla, to už byla místo chybějícího domu proluka: "Ještě že ten náš dům zbourali. Nesnesla bych, aby se z našeho okna dívala nějaká cizí ženská, a ne moje máma, když nás volala k večeři." Znělo to tak rozumně a věcně, máma byla statečná a skvěle se ovládala.

Ale já vím, že ji to po zbytek života trápilo.