Někoho ruší nebo přímo obtěžují, někdo je mine bez povšimnutí. Jiný se na chvíli zastaví, zaposlouchá, podle situace a možnosti přispěje hrstí drobných nebo i něčím víc. Moje láska, moje slabost: pouliční muzikanti...
Jsou různí. Co do kvality muziky i charakteru postavy. Na ulici můžeme zaslechnout žebráka s foukací harmonikou, Indiány v tradičním oblečení, ale s moderní technikou, osamocené písničkáře i ambiciózní muzikanty, kteří na sebe chtějí upozornit, cikánskou kapelu na jednoznačně profesionální úrovni i kluka s flétnou a jeho dvěma skladbičkami.
Potřebuju je ke štěstí. Všechny. Jejich písničky mě v ruchu a shonu města uklidňují. Dovedu si je odstředit od ostatních zvuků a beze zbytku si je užít.
Většinou spolu nemluvíme. Pouze výjimečně se o nich dozvím něco víc. Písničkář v Budějovicích mě překvapil tím, že mě sám oslovil. Seděl na zemi před cukrárnou, kde jsme s dětmi nafasovali po kornoutu vanilkové zmrzliny. Mluvil o bylinkách, přírodě celkově, a navzdory poněkud nestandardnímu zjevu velmi zasvěceně a rozumně. Jeho písničky, většinou folkové, zpívané s výborným doprovodem kytary, nás posílily na další cestu autobusem.
Kvůli cikánské, chcete-li romské kapele jsme se před nějakým časem s rodinou posadili na jedné zahrádce před poměrně drahou restaurací na Václavském náměstí. Jednoduše jsme nedokázali odejít; fantazie! Zatímco jsme se prolévali džusem, moje dvouletá holčička tancovala a já měla co dělat, abych ji nevzala za ručičky a netočila se s ní. Naše povlávající sukně a čarovný rytmus k tomu sváděly. Byla jsem nadšená. „Tak jim řekni, ať ti půjčí housle a zahraj si s nimi,“ radil mi syn, když viděl, jak to se mnou hází. To jsem se samozřejmě neodvážila, ale byl to pro mě zážitek na dlouho.
Kavárník Ondřej Kobza, na kterého často vděčně vzpomínám, vymyslel a zrealizoval nádhernou věc. Nechal umístit různě po Praze několik pianin. Většinou to jsou staré kusy, například na náměstí Míru se zabydlel jeden předválečný exemplář s překvapivě dobrým zvukem. Kdykoli tudy procházím, nikdy neodolám. Především potěším sebe, ale i jiné lidi, kteří se na chvilku zastaví. Občas tu sedí staří lidé, kteří mají zvláštní přání: většinou lidovky nebo něco od Hašlera, takže si uděláme dýchánek. Někdy naopak sedím já a poslouchám jiné kolemjdoucí hráče. Už jsem tu poznala bývalého barového pianistu, geniálního džezového hráče, ke kterému si přisedl náhodný chodec, a zahráli si čtyřručně, chlapíka s kytarou, který kráčel náhodně okolo, ale když zaslechl oblíbenou skladbu, vybalil nástroj a přidal se ...
„Potulní“ muzikanti, moje láska, moje slabost. Díky vám, přátelé!
