Poslední noc aneb Kráva

Stávají se i horší věci. S tímto tvrzením lze souhlasit. Proč tedy na tenhle příběh musím pořád myslet?

Stará mamka měla vždy krávu. Naposledy Bábiku. Hnědobílou krasavici, o kterou se starala skutečně jako o panenku: v chlívku vždy čisto jako v pokojíčku, k jídlu to nejlepší, hlazení a mazlení před spaním. Bábika byla jak člověk. Venku se procházela volně po  neoplocené zahradě, která sotva znatelně přecházela v loučku, kam také zabrousila, a vždy se sama v pořádku vrátila. Doma ji všichni milovali a ona jim jejich lásku oplácela jak pes.

Nejvíc ji miloval Jožo. Jožo byl tak trochu černá ovce rodiny. Ač už dávno dospělý, stále žil se svojí starou maminkou, což by nevadilo, naopak, postaral se o hospodářství, však byl taky jediný z dětí, kdo zůstal v rodné dědině, ale milý Jožo pil. Pil hodně, což stařenka neměla ráda, a on zase neměl rád její výčitky, takže Jozef po návratu z místní krčmy zhusta spával v chlévě na seně hned vedle Bábiky. Před usnutím s ní vždy probral všechny své hoře i nepravedlnost celého světa, zatímco kravka chápavě přežvykovala šťavnaté, voňavé seno, a občas souhlasně zabučela.  

Jednou se vrátil potlučený, po cestě upadl a zlomil si několik žeber. Jakkoli doufal, že bolest zaspí a ráno bude fit jako jindy, ráno sotva dýchal, takže ho odvezla záchranka. Pobyl si v nemocnici skoro měsíc. O starou mamku a hlavně o krávu se staraly střídavě dospělé děti, které si vybraly dovolenou a z hlavního města se dočasně přemístily zpět do východoslovenské dědinky, a hodní sousedé. Jožo se vrátil schlíplý- a invalidní. Bylo jasné, že se o kravku nepostará ani on, ani stará žena. Bylo rozhodnuto, že krávu prodají řezníkovi.

Ten večer bylo v chaloupce smutno. Ze svých nových vzdálených domovů přijelo všech pět dětí se svými potomky, aby se všichni rozloučili. Stařenka oblékla přes černé šaty bílou zástěru, kterou si co chvíli utírala oči. Všichni hladili kravku po celém těle včetně rohů. Bábika dostala naposledy samé dobroty, ale ani se jich nedotkla. 

Večer šel Jozef spát naposledy do chléva, ač byl tentokrát zcela střízlivý. Stoupl si k ni a zabořil obličej do strakaté srsti na jejím teplém boku. Naposledy promlouval k milovanému zvířeti. Byl vinen a věděl to. Věděla to i Bábika? Těžko říct.

Skláněla k němu konejšivě svou hebkou hlavu a v jejích krásných, moudrých očích stály slzy.