Možná mě to bude stát padesát tisíc, možná život, ale tomu bych se dost podivila. Moje psice mě plně podporují.
V celé Praze jsou uzavřeny parky. Nesmí se do nich. Vyskytl se případ, kdy se v důsledku počasí z podmáčené půdy vytrhl strom a smrtelně zranil nějakou ženu. Takže byl preventivně zakázán vstup do všech parků.
Zjistily jsme to tuhle s fenami, když jsme se kráčely vyvenčit: ve všech vstupech modro - bílé pásky s varováním. Feny stály se zkříženými packami a chtěly dovnitř. Jsou to estétky a nadto jsou slušně vychované: vyčůrat se na chodník je pro ně nemyslitelné. Kdyby měly prasknout, tak nee! Haf!!!
Protáhly se pod páskou a radostně skotačily na trávu. Rozpačitě jsem je i se svou zásobou psích sáčků napodobila. Park tu stál i se svými pajasany, tújemi, tisy, kaštany i japonskými třešněmi tak, jako vždy. Nikdo se nenakláněl ani nepadal, tráva i cesty dávno oschlé. K řece dvě hodiny pěší cesty, k Botiči tři, klid a mír.
Po cestě k nám přijelo policejní auto. „Do parku je vstup zakázán, ano?“ volala na mě z okénka vykloněná mladá policistka. Jenom jsem přikývla. „ Jste tu na vlastní nebezpečí, ano?“ pokračovala dívka v podávání informací, a já opět přikývla. Ostatně celý život je na vlastní nebezpečí. „Pokud ihned neopustíte park, může vám být uložena pokuta padesát tisíc korun, ano?“ To už ve mně hrklo.
Přivolala jsem holky a vyložila jim celou situaci. Žijou v chudé domácnosti. Na pokutu v nejbližší pětiletce nenašetřím. Šla bych do lochu a ony do útulku. A to přece žádná z nás nechce! Takže se výjimečně vykálí na chodník, mně je stejně jedno, odkud to pak po nich seberu, to jsem je jen tak drezírovala, abych se mohla vytahovat.
Připnula jsem je na vodítko a vyvedla ven z parku. Stály opět se zkříženými packami a házely po mně ksichty jak vlci těsně před útokem. Vedla jsem je po chodníku kolem parku, ve snaze o kompromis. Tam se kupodivu smělo, ač se nad ním naklánějí stromy lemující park, tj. ty nejstarší a nejmohutnější. Takže kdyby se chtěl nějaký strom vyrvat ze země a padnout k zemi, budou to dle mého názoru právě tito ctihodní kmetové, nikoli mladé borovice s dlouhými kořeny ani černý bez či snad už zmiňovaná dvoumetrová třešeň nebo šeřík, obyvatelé to vnitřku parku...
Večer jsme šly zas do parku. Bylo tam bezpečněji, než kdekoli jinde na světě. Díky nepřetržitým policejním hlídkám, kroužícím kolem dokola, odpadl strach z různých živlů, povalujících se běžně po lavičkách i po zemi, což je jindy běžný úkaz, stromy nejevily žádné znepokojující známky nechuti zůstat ztopořené. Idyla jak v pokojíčku. Pokutu jsem zatím neplatila... Asi je vidět, že by ji ze mne stejně nikdo nevytřásl a v lochu mají plno.
Jsem tu na vlastní nebezpečí a jsem přesvědčená, že jsem v bezpečí. Už třetí den si užíváme v zakázaném, sluncem zalitém parku, ze všech stran omotaném modrobílou páskou...
