Já se psů nebojím. Mám vůči nim respekt, v některých případech jsem více či méně ostražitá, ale v zásadě mám v psí národ obecně důvěru.
Oni to mají se mnou zjevně podobně, takže moje zkušenosti v tomto oboru jsou vesměs pozitivní, ne- li přímo láskyplné; málokterý pes mě mine bez vřelého očmuchání či rovnou pomazlení.
Moje dvě feny jsou prakticky lidské holky v kožichu. Rozumíme si na jedno mrknutí, jsou hodné a chytré, a já nevím, co ještě. Ale když k nám přišla moje dcera, byla jsem extrémně opatrná a bdělá. Obě strany byly neustále proškolovány a sledovány, a trvalo mi dlouho, než jsem konečně uznala, že dcerka, v té době rok a půlletá, je s nimi v dokonalém bezpečí.
Teď naopak bedlivě sledují feny mě, abych se náhodou na jejich holčičku křivě nepodívala, nebo, nedej bóže, snad nezvýšila hlas! To by ihned malou obstoupily, aby daly najevo, že tady se vychovávat nebude, ne tohle jejich! štěně v jejich! smečce!
Samozřejmě denně potkáváme spousty psů. Ať už spřátelených, neb se pohybujeme v pejskařské komunitě, nebo těch neznámých. Tady školím průběžně dosud. Malá dodržuje pravidlo „Nesahat bez dovolení“ bezvýhradně. I když se k ní psi radostně ženou, ví, že má zůstat v klidu a nehladit, dokud jí to majitel pejska nedovolí. Však se oba, holčička i pes, dočkají!
Můj přítel je z venkova. Pes má být na zahradě a jeho pobyt má hlavní důvod: hlídat! Tj., pes má být ostrý, nesmlouvavý a hranice mají být pevně dané! Asi poprvé v životě viděl dva vlčí vořechy v pražském, nikterak velkém bytě ! Vzhledem k neodolatelnosti našich fen poněkud poopravil svůj názor, ale venku, na tzv. psí louce, tj uprostřed klubka psů na volno, se očividně dobře necítí.
Nedávno ale zcela přehodnotil. Čekali na mě s malou před obchodem. Už jsem stála u kasy, když mi zazvonil mobil. „Vyjdi opatrně ven. Něco hroznýho. Jsem klidný, jak jsi mě to učila, ale nevím, co mám dělat! Bylo to ve vteřině, přísahám! Jen jsem se otočil, a…“ Přítel. Hlas se mu chvěl tak, že jsem skutečně odložila vozík a vyjela do přízemí.
Co jsem uviděla, mě také rozechvělo. Obrovský černý pes stál u stromu před vchodem a blaženě kničel. Kolem krku ho objímala naše tříletá holčička a drbala ho v kožiše. Pes jí olizoval ruku a vrtěl, očividně šťastný jak blecha.
Skoro současně se mnou vyšla starší paní, a přistoupila k mazlící se dvojici. „Maxíku,“ usmála se, „ ty tu máš kamarádku?“ Pohladila moji dcerku. „Taky jsme měli takovou holčičku, viď, Maxíku!“ Najednou měla oči plné slz. Ještě jednou se dotkla dcerčiných copánků, nám jenom s otočenou hlavou zamávala, a odcházela. Černý medvěd se vydal tak nějak neochotně za ní. Stále se ale ohlížel a smutně kňučel…
„Jak jsi mohla jít k tomu velikýmu pejskovi, vždyť se neznáte?“ zeptala jsem se malé. Mávala psovi, dokud nezašel za roh.
„Já vím, že se to nemá,“ připustila, jenže tenhle to moc chtěl!“
