Dnes ráno jsem se probrala ve vyhřáté ložnici, do které mi svítilo sluníčko jak v létě. Celá blažená jsem si ještě trochu zdřímla, a buď se mi už tak moc stýská po teple, nebo za to může včerejší nahatý blog Jana Dlouhého, který jsem si přečetla, zdálo se mi o nudistické pláži...
Chodívala jsem tam někdy mezi šestnáctým a jednadvacátým rokem. Původně mě to naučil můj tehdejší přítel, ale nakonec jsem tam chodila i po našem rozchodu. Sama, s kamarádkou, jednou jsem tam dokonce vzala i svou starší sestru, velmi prudérní, takže celou cestu naříkala, kontrolovala, zda nezapomněla plavky a ujišťovala se, že je tam i normální pláž, kam s ní případně půjdu. Tenkrát jsem jí to chladnokrevně slíbila, ovšem já s sebou plavky neměla, takže bych to byla mohla splnit jen stěží... Nakonec na to nedošlo a sestra pak spokojeně vykládala celé rodině, jak je to bez plavek príma a úplně normální, a že nejsem žádný zvrhlík ani nebohá oběť mezi zvrhlíky, o což tenkrát hlavně šlo.
V té době jsem měla pravidelně pátky volné, takže jsem tak úderem desáté ranní popadla osušku a Saharu, popřípadě modrou Indulonu, a už jsem frčela na Šeberák. Jednou jsem takhle na Kačerově čekala na příslušný autobus, a všimla jsem si, jak po mně pokukuje hezký mladík. Nádherně opálený dlouhán s kudrnatými vlasy a s knírem, prostě nebyl špatný, no. Nastoupili jsme do stejného autobusu, a to už jsme pokukovali oba. Byla jsem odhodlaná i případně oželet dnešní porci sluníčka, pokud by si to situace vyžádala, tak se mi líbil.
Kdepak asi bude vystupovat? Už jsme přejeli sídliště, pak zastávku u té slušné, rozuměj oblečené pláže, a to už jsem věděla, že je zle. Pak už totiž byla jenom ta neslušná - neoblečená pláž na druhém konci rybníka. Byla coby napůl zakázaná obehnaná plotem a rákosovými rohožemi, na rozdíl od slušné pláže, kde byly bahnité zarostlé břehy, tam byl krásný píseček. Pak už tam bylo jenom pole, ale sem zjevně nikdo nesměřoval. Kluk vyběhl z vozu a dal se známou pěšinou. Šla jsem za ním jak na popraviště. Buď poslechnu svoje nitro, otočím se a dám se na úprk, nebo přemůžu zbabělost a budu pokračovat směr první nahaté rande ve svém životě.
To už se mladík zastavil, aby na mě počkal, takže rozhodl za mě. Zjistila jsem totiž, že má navíc krásně černé oči a naopak bílé zuby, a to jsem fakt nemohla jen tak nechat běžet. Usmíval se, zatímco mně se chtělo plakat nahlas. Ještě na pěšině jsme se představili a začali si povídat, tudíž bylo nanejvýš logické, že si dáme osušky vedle sebe. Já tak záhy zjistila, že něco jiného je přijít mezi neznámé naháče a svléknout se, a něco jiného svéknout se před někým, s kým s už mírně znám, a kde se rýsuje možný další vývoj...
Mladík, Mirek se jmenoval, ze sebe stáhnul džínové šortky a nátělník. „Jdeme do vody?“ otázal se natěšeně. Seděla jsem v dlouhé batikované sukni a tričku na osušce. „Mně je ňák zima,“ hlesla jsem strnule. Mirek na mě udiveně zíral. Bylo asi tak pětatřicet stupňů. „Tak já na tebe počkám, až se zahřeješ,“ rozhodl se. Znovu se natáhl a zavřel oči. Využila jsem toho a bleskově se svlékla. Zatímco Mirek stále předstíral spánek, ne- li přímo kóma, vběhla jsem do vody, potopila se až po krk a drze zavolala: „Tak pojď, kde to vázne!“
A pak už jsme plavali vedle sebe, a bylo samozřejmé, že jsme spolu taky vylezli z vody a natáhli se na osušky. Příští pátek už jsme se svlékali současně a ten přespříští už jsme se smáli tomu, jak jsem se ho styděla.
Jestlipak si na tu naši nuda lásku taky někdy vzpomene?
