Po nekonečném týdnu strachu přišly konečně i lepší dny. Čekali jsme na ně jak na spasení, modlili se o ně, a ejhle! Jsou tu a snad neodejdou.
Otec sedí v křesle vedle polohovací postele, v žíle kanyly od nejrůznějších hadiček, a znechuceně dloube do sekané a suchých brambor. Sedím naproti němu a fandím. "Ještě jednu lžíci, půjde ti to na sílu!" skanduju snaživě. "A napít!" Poslechne. Jsem v radostném vytržení, že ho vidím sedět, mluvit, dokonce polykat. A brblat!
Sestra mu domlouvá: "Dědo, ještě trošku, no!" V duchu se uchichtnu. Můj otec se celoživotně nechává oslovovat jedině a výhradně "Otče", svým rodičům dokonce vykal...Nezklame mě. "Sestřičko," odkašle si významně. "Já mám, pravda, deset vnoučat a sedm pravnoučat, ale vás si nějak nepamatuju!" Dřív než se sestra vzpamatuje, náhle roztaje a jeho obličej plný šedomodrých modřin se něžně usměje. "Vy jste ale tak milá, že bych vás mohl přibrat do party!"
Nicméně když ho sestra nutí, aby se oholil, uráží se. "Vážená vnučko, i v tomto stavu a v tomto ústavu mám své nezadatelné právo vypěstovat si plnovous, rozhodnu-li se tak!" Obrátím oči v sloup. "Buďte klidná, sestřičko, k vypěstování něčeho podobného plnovousu, by můj otec potřeboval tak dvacet let, to budou asi tak čtyři chlupy, čím vás tu bude pohoršovat!" Otec se nafoukne neště víc.
Už týden pobývá na JIPce. Přivezla ho sanitka rovnou z ulice. "Přebíhám ulici," všimněte si, prosím, slova přebíhám, je více než výstižné, "najednou jako by mi někdo podrazil nohy a velká bílá koule se mi tlačí do obličeje a dusí mě," začíná vyprávět, a já se začínám zase třást strachy.
"Cítím, jak padám a slyším někoho, jak říká, ten je asi vožralej, nechte ho ležet!" No, já dostal vztek, kdybych mohl, snad bych ho nakopnul! Já a ožralej!" To je jedna z nejhorších nadávek, co mohl vyslechnout, chudák táta, zapřisáhlý abstinent! "A pak jinej mužskej hlas odporuje, prej, kdepak, to je něco jinýho, a slyším, jak volá sanitu. Ta bezmoc, slyšet, ale nemoct říct ani slovo! Můj zachránce, ještě že tam byl! Bez něj bych tam zůstal ležet bez pomoci!"
Dodatečně se oklepu. Ožralej...Otce sklátila oboustranná masívní plicní embolie. Ale fest. Už je z nejhoršího venku, ale už nikdy nebude tak suverénní, jako dosud: dobíhání tramvaje, spravování střechy na chatě ve výšce cca tří metrů na žebříku,...Z toho mám největší strach, že si přestane věřit a bude se bát. Psychika dělá hodně.
"No, je mi už osmdesát pět , a to už je čas, kdy někteří odejdou, s tím nic nenaděláme." říká tak nějak smířlivě, skoro poraženecky otec, a mně zatrne. Shrabuju v hlavě podpůrná slova a gesta, možná i příkazy. Otec se narovná, přehodí si přikrývku nonšalantně přes záda, a jen tak mimochodem dodá: "Ale. na druhou stranu, proč bych měl někam chodit, když se mi ještě nechce, což!" A srdečně se rozesměje...
