„Šly panenky silnicí, silnicí, silnicí, potkali je myslivci…“, hrála s očividnou škodolibostí kapela na pódiu. Napjatě jsme spolu s ostatními dívkami pochodovaly kolem tanečního parketu; vně kruhu stáli muži- tanečníci, a všichni dohromady jsme svorně trnuli, kdy se ozve gong. Úder gongu znamenal: zastavit, otočit se a vytvořit taneční dvojici s klukem, který se takto ocitl před vámi. Oblíbená ďábelská hra tanečního mistra na Žofíně. Oficiálně měla sloužit k tomu, aby se dostalo na všechny holky, protože pochodovaly i ty liché, a taky aby se alespoň občas rozdělily stabilní páry a zatancovaly si taky s někým jiným. Já jsem ale dodnes přesvědčená, že to byl hlavně zvrhlý vtip, namířený speciálně proti mojí osobě.
V celém tanečním kurzu byli všehovšudy tři mládenci, kteří byli o něco větší, než já, jeden stejně velký, když jsem neměla podpatky, což bylo málokdy, no a pak tam byli... ti ostatní. Nedělalo mi nejmenší problém střídavě obhospodařovat své tři partnery, avšak když se ozvala zmíněná píseň, šly na mě mrákoty. Ať jsme se, my - normálně rostlí, snažili sebevíc, abychom na sebe „vyšli“, zákony pravděpodobnosti i schválnosti byly neúprosné a já zhusta přibrzdila někde úplně jinde. Po kolenou tančit neumím, utéct se dost dobře nedalo, takže jsme si pohlédli s přisouzeným nešťastníkem významně z prsů do očí a pustili se do nerovného boje, v němž byli dva poražení a žádný vítěz…
„ No ta vám zase vyrostla,“ jásali známí na potkání a šli mi tím dost na nervy. V deseti letech jsem přerostla jednu dospělou sestru, ve dvanácti další dospělé sestry a maminku, v patnácti otce. Zbyl bratr, který má metr devadesát a pak už jen pět strýců z matčiny strany, kteří mají přes dva metry. Když se někdy společně brodíme davem na ulici, vypadáme, jak když jsme sem spadli z nějaké volejbalové planety, abychom děsili domorodce, a moc si to užíváme.
Můj otec se dodnes nemůže rozhodnout, jestli má být pyšný, že zplodil něco tak velkého nebo má mít mírné komplexy, takže to střídá. Moje matka zase s jistou dávkou provinilosti tvrdívala, že za mou urostlost může Sunar, což bych brala s rezervou. Od jistého věku mi taky bránila jíst vejce, která jsem měla ve velké oblibě, a nestyděla se v tomto smyslu zaangažovat zbytek rodiny. Jakmile jsem si umíchala žloutek s cukrem a kakaem do pěny, oblíbenou to rodinnou pochoutku, vždy se našel někdo, kdo zasyčel: „Nežer ty vejce, budeš třímetrová!“ Načež mi vyrval misku z ruky (a sežral sám).
Stalo se mi kdysi, že se mě pokoušel sbalit zajímavý mladý muž. V tramvaji, přičemž on stál, já jsem seděla. Já měla jasno, on netušil. Jela jsem kvůli němu místo na Vinohrady až na konečnou, abych si ho poprvé a naposled užila. Tak moc byl zajímavý! Na Spořilově už nebylo zbytí a nastalo lámání chleba. Vstávala jsem velmi neochotně. Pomalu jsem před ním rostla a rostla, byla jsem větší a větší, až jsem byla největší z celé tramvaje, možná největší na celém světě, stýskal si jeho žalostný pohled, no a bylo po balení. Jeho chyba – naučila bych ho míchat žloutek do pěny, třeba by ještě nějaký ten cenťák uhrál!
Brzy jsem zjistila, že po světě běhají spousty ještě zajímavějších chlapů, buď dostatečně velkých nebo aspoň dostatečně sebevědomých, nejlépe oboje, a moje výška má mnohé, pro někoho možná i záviděníhodné výhody. Na vejce, Sunar ani vysoké podpatky jsem rozhodně nezanevřela!
Jen ta nechuť k jisté písničce mi - kdovíproč - zůstala…
