Maminka čůrá do vany

Maminka čůrá ve vaně. Tatínek taky. Asi, teda. A ještě dělají jiné věci! Horší! Mnohem horší! A nejsou jediní. Aspoň to tak vypadá.

Já nesnáším, ale skutečně absolutně nesnáším kombinaci dětí a MHD. Trpěla jsem, když jsem měla malého syna, trpím, když jezdím nyní s malou dcerou, ale to není nic proti tomu, jak šílím, když někam musím čímkoli hromadným dopravit třídu malých dětí.

Kdyby bylo po mém, jezdili (rozuměj chodili) bychom jenom tam, kam se lze dostat pěšky, bez potenciálního nebezpečí úrazu a celkově nepříjemných pocitů. Ještě upřesním, že mám v práci kolegu rodu mužského, proto ta měkká i.

Mám extrémně vyvinutou představivost, a to bohužel i v ohledu možných- v mém pojetí vysoce pravděpodobných katastrof: někdo mi strčí dítě pod kola, porazí je, pedofil nikdy nespí, atd. Nespím před i po plánované akci a nic s tím nenadělám.

Vadí mi ale i hlody, které při těchto příležitostech ze všech dětí padají. Syn býval naprosto otřesný. Jak se stroj dal do pohybu, sedlo to na něj a spustil. Proinformoval veškeré osazenstvo vagónu tak, že jsem mívala chuť proskočit okýnkem na vozovku či do tunelu. A nedal se zarazit.

Dcera to má taky, ale na rozdíl od intimit naší rodiny, což byla specialita syna,  žbleboce svoje postřehy ohledně spolucestujících. Velmi zřetelně a velmi nemilosrdně. Nejradši bych ji zalepila ústa náplastí hned na refýži, ale zatím jsem se k tomu neodhodlala, je mi jí líto. Nicméně do budoucna se tohoto opatření nezříkám, pokud by to s věkem nemělo ustat.

Když jedu se školkou, je to v něčem lepší a v něčem horší. Lepší je to v tom, že je jasné, že zjevně  nemůžou být všechny ty děti moje, horší v tom, že osmadvaceti parchantíkům tu tlamku nezacpu. Nahnaly jsme s kolegyní děti k výtahu do metra na Muzeu. Na dvakrát. Já jela s klukama, jak je mým osudem, ale zase nás bylo méně, tudíž k nám do kabiny neprozřetelně přistoupil pán v nejlepších letech. Byl neobyčejně bodrý a vtipný, ale to moji chlapečci taky. "Moje maminka čůrá do vany!" hrdě pronesl Fanoušek. Hned mi v mysli vytanula jeho maminka, nádherná ženská, velice ušlechtilého vystupování. Civěli jsme na sebe s chlapem  přes houf nevinných hlaviček, neschopni jiné myšlenky, a poškubávali koutky úst. Teď nesmíme vybouchnout, věděli jsme oba. "To je toho," nedal se zahanbit Martin, "naše tam umí i kakat!"

"Guuustýýýýýýý!" protáhl obdivně čtyřletý Aljoša a freneticky zatleskal.

Bodrého muže tato hláška úplně odbourala, smál se jak šús a škytal ještě na Můstku, vecpal se totiž do našeho vagónu, asi aby nic nepropásl. "To je nějakej cvok," pronesla znechuceně kolegyně, která se k nám opět připojila. Pokývala jsem souhlasně hlavou a varovala jsem se pohlédnout tím směrem. Už takhle si nás fotili turisti, zejména Japonci...

Chlap se asi poměl,ale co to bylo proti mně, když jsem odpoledne odevzdávala chlapce jejich maminkám!