Které z dětí máš nejradši?

Moje starší dcera mi tuhle otázku klade každou chvíli. Vybafne to na mě, když to nejméně čekám. Jestli doufá, že se spletu nebo mě nachytá u nějaké nepřesnosti, těžko říct. Naopak tuším, proč se mě na to ptá.

"Mám tři děti a všechny mám ráda stejně. Žádné bych nikomu nedala!" To je má odpověď, a pokaždé mě zaplaví radost: Tři děti! Kdy bych si to mohla pomyslet, že někdy budu mít tři děti!

Už se mě začíná ptát i šestiletá Vivi. I tady vím, proč. Nejenom že se inspirovala u skoro dvanáctileté Nandy. Obě zkoumají: "Když jsi nás neměla v břiše, tak to asi není, jako když jsi měla Matyho."  "Ber to tak, že jsem aspoň nezvracela, jako když jsem čekala bráchu", pronesla jsem poněkud cynicky. "Jinak všechno stejné."  Panebože, jedenáct kilo jsem tehdy zhubla, to už se mi nepoštěstí! Maty se uchechtne. Kupodivu se mě na tohle nikdy neptal. Když skoro ve dvaceti dostal první sestru, ani stopy po nějaké žárlivosti. Splnila se mu jeho velká touha po sourozenci, byť kapku po sezóně, druhá sestra byla rovněž vlídně vítána. Břicho/ nebřicho buď neřešil, nebo neventiloval; spíš ale neřešil.

Nanda může být klidná, že nekecám. Mám tři děti a tři děti mám stejně ráda, ač jsem porodila jen jedno. Ale i kdyby tomu tak náhodou nebylo, stejně bych to nepřiznala. Nikdy! Moje máma to měla ještě těžší- víc dětí, víc otázek. A těžká žárlivost všech na všechny k tomu, přestože všechny děti "břišní". A vždy  odpovídala totéž: "Všechny stejně!" Jedna z mých sester to těžce snášela. Jednou přišla do pokoje, když předtím něco řešila s mámou v kuchyni. " Máma mi řekla, koho má z dětí nejradši!" Vítězně houpala nohou mezi dveřmi, sem tam kopnula do futra, aby zdůraznila důležitost sdělení. "Mě!" zašeptala chlubivě, když se předtím opatrně rozhlédla, a mě bodlo u srdce. "A nejmíň!" Zachichotala se protivně. "Tebe!" Už chodila na učňák, já do školky. Vychutnala si mě jak řízek s bramborovou kaší a broskvovým kompotem. Dělala jsem jakoby nic, mrtvá, ale hrdá, ale fakt, že si to padesát let pamatuju, jako by to bylo včera, o něčem svědčí. Dneska jsem si to zrovna připomněla.

Dobrmanice si zatáhla tašku s neuklizeným nákupem do svého pelechu a nabídla si se zakoupených uzenin. Rychlá jak blesk, bestie jedna! Vynadala jsem jí jak psovi. Párky jsem jí už nechala, zbytek jsem jí vyrvala a šla uklidit do lednice. Vivi se s nadějí v hlase zeptala: "Maminko, a Ťapku máš taky stejně ráda, jako všechny svoje děti?" Pod dojmem ztráty vídeňských mini párečků od soukromého uzenáře jsem zavrčela: "To ani náhodou!" Vivi si dala ruce na pusu! "To ale nesmíš říkat takhle nahlas! Ťapinka by to uslyšela a bylo by jí to líto!"