Lež

Lhala jsem a přiznávám se k tomu. Ne že bych se to pokoušela tajit nebo zapomenout. Zapomenout... Tak to opravdu nejde. Nikdy na to nezapomenu!

Nezapomenu na ten duben. Nejhorší duben v mém životě. Moje maminka byla už dlouho nemocná, ale v dubnu se jí neskutečně přitížilo. Nakonec skončila v nemocnici- na kardiologické JIP. Situace byla velmi vážná. Jednoho dne jsem za ní přišla na návštěvu a čekalo mě překvapení: její postel byla prázdná. Ještě než jsem stačila omdlít děsem, bylo mi sestrou řečeno, že je na běžném oddělení. Nedokázala jsem to pochopit. To se najednou máma tak zlepšila? Sestřička na mou otázku neodpověděla, jenom se tak zvláštně dívala, pak mě odkázala na ošetřujícího lékaře. Ten zrovna nebyl přítomen, tak jsem zašla na pokoj.

Na jednom ze dvou lůžek skutečně ležela máma. Už nebyla napojená na žádné přístroje, neměla ani kapačku. Sice měla otevřené oči, ale nereagovala. Zdálo se mi však, že mě vnímá, začala jsem na ni mluvit, a ona párkrát lehounce kývla. Odjakživa jsme na sebe byly hodně navázané. Aniž bychom se domluvily, někdy jsme si zavolaly ve stejnou vteřinu. Jindy jsme zjistily, že jsme vařily stejné jídlo ve stejné době, koupily jsme si stejnou věc, a tak podobně. A stejně jako jsme si vždy rozuměly beze slov, i dnes jsem pochopila.

Pořád jsem jí vyprávěla. Hlavně o malé, na kterou jsem čekala. Máma to se mnou donedávna prožívala. Věděla, jak strašně toužím po holčičce, o kterou jsem měla zažádáno, i ona byla smutná, jak dlouho to trvá. Teď jsem věděla, že odchází, a byla jsem si jistá, že by ji potěšilo, kdyby se dozvěděla, že se moje přání vyplnilo, byť by se setkání s novou vnučkou nedožila. 

"A teď ta nejkrásnější zpráva, mami!" zatvářila jsem se spiklenecky a hlavně šťastně. "Už mi přidělili tu moji holčičku!"  Zdálo se mi to, nebo ne? V máminých zapadlých očích bez výrazu jako by se zablesklo! Obrovsky mě to povzbudilo. "A to nejlepší na konec, babi! Zítra se jdu na ni podívat, vyfotím ji a okamžitě Ti donesu fotku tvojí nejmladší vnučky!"

Letěla jsem z Karláku jak sup a rovnou k počítači. A na Googel! Fotky, rychle! Zadala jsem do vyhledávače "romská holčička", protože jsem na takovou čekala. Vyjelo mi neuvěřitelné množství nádherných dětí všeho věku. Horečnatě jsem vybírala, až jsem se rozhodla pro tu nejtmavší, s naducanými tvářičkami a černými kudrlinkami až na ramínka. Uložila jsem si fotku na flešku a jako ještě rychlejší sup letěla do Fota, kde si nechávám tisknout fotky. Fotka byla krásná: mrňousek v postýlce natahoval ručky a kulil výrazná očka do objektivu. Srdce mě bolelo touhou po tom dítěti, a bylo mi jedno, že asi už něčí je, když má fotku na Internetu, a k tomu se mi svíralo strachem a smutkem nad mámou. Bylo mi jasné, že musím spěchat.

Druhý den hned ráno jsem letěla do nemocnice. Fotku velikosti A4 jsem držela před sebou a už z dálky jsme se usmívala. "Tak to je ona!" Vyhrkla jsem na mámu. Vypadala mnohem lépe, než včera. Usmívala se na fotku, kterou jsem jí přidržela před očima. "Krásná, což!" dožadovala jsem se pyšně souhlasu. Máma kývla. Pak zašeptala: "Jak se jmenuje?" To jsem netušila a ani jsem si žádné fiktivní jméno nepřipravila. "Mo...Monička!" Trochu jsem se zadrhla, ale mámin úsměv se ještě rozšířil. Kdysi hlídala batolátko jménem Monika a hodně k němu přilnula. S potížemi zvedla ruku a já jí fotku vložila do dlaně. Dlouze si ji prohlížela. "Nádherná," zašeptala, a pak jí ruka s fotkou poklesla na deku. "Chceš ji tu nechat? Než přijdeš domů a uvidíš ji na živo?" Máma jenom zavrtěla hlavou. "Nech mi ji doma ve vitríně," požádala mě slaboučkým hlasem. Ve vitríně měla fotky všech dětí, vnoučat i pravnoučat.

Byla jsem štěstím bez sebe! Máma se zázrakem uzdravuje! Lékař i zbytek rodiny naznačoval, že je konec, ale určitě se spletli! Vytáhla jsem její oblíbené višně v čokoládě: "Dáš si? Když ti ji rozlomím?" Máma se tvářila skoro potměšile. Vložila jsem jí kousíček voňavé čokolády mezi rty a máma ji začala cucat. Pohledem občas zalétla k fotce. "Nemám ti přinést něco vařeného? Nějakou ňamku?" Úplně jsem se vznášela štěstím. Byla jsem přesvědčená, že se stal zázrak a máma nejenom přežije, ale skutečně se vrátí domů. "Napadá mě kachna," trochu jsme se smála, protože na pečené kachně my dvě prostě odjakživa ujíždíme, a teď by měla taková mini porcička jistě posilující účinky! "Až přijdu domů," zavrtěla máma naposledy hlavou a zavřela oči. Nechala jsem ji spát a po špičkách se vykradla z pokoje. Lhala jsem. Lhala jsem své matce. Až zase bude doma, budu jí to muset nějak vysvětlit. A nebo už třeba tu holčinku fakt dostanu, a pak už to nebude až taková lež.

Dlouho do noci jsem vařila hovězí polévku a u toho telefonovala všem příbuzným a známým, že máma po několika týdnech opět mluví, dokonce se usmívala, a prostě je to na dobré cestě! Mohla jsem to zrovna tak dobře hučet do dubu, a bylo by to stejné: rozpačité ticho nebo nevěřící bručení, což mě šokovalo a znechutilo.

Ráno jsem ohřála polévku, odlila do sklenice a otevřela dveře bytu. Ještě jsem stihla přivolat výtah, pak mi zazvonil mobil.

Volali z nemocnice.

Máma umřela. 

Po pohřbu jsme vyklízeli byt. Fotku "Moničky" i syna jsem si vzala k sobě. Doma jsem se dívala na to krásné dítě. Dočkám se? Vlastně ani nevím, komu jsem tu malou "ukradla". Pro dobrou věc, ano. Bílá lež se tomu prý říká. Nelituju toho ani v nejmenším! Znovu jsem si našla fotku na Internetu. Bylo to foto k reportáži z jednoho kojeneckého ústavu. Zabušilo mi srdce. Já si snad do toho kojeňáku zajedu! Jestli tam je, tak si o ni řeknu! Doprčic, takovou dobu jsem schválená, a tady je takové nádherné dítě! Pak jsem vychladla. Článek byl víc jak půl roku starý! Na fotce bylo ani ne roční děťátko. To už tam jistě nebude. Pomalu jsem vychládala a nastoupily kyselé hrozny. V uších mi zněly instrukce OSPODu: dítě mi bude vybráno! Já si vybírat nebudu!

Konečně přišel ten dlouho očekávaný den. Šla jsem poprvé navštívit svou novou pěstounskou dcerušku. Tak dlouho jsem na ni čekala! Škoda, že se toho máma nedočkala; ta by byla šťastná! Ironií osudu jsem za ní jela do téhož kojeneckého ústavu, odkud byla tehdy moje "Monička". Umínila jsem si, že se na ni zeptám. Snad se dostala do dobré rodiny, kočička malá...

Vyběhla jsem do druhého patra a zazvonila u prosklené přepážky. Ozve se bzučák, vpouští mě na dlouho chodbu. Z jedněch dveří vyjde sestra a za ruku vede malou holčičku v punčocháčích a flanelové košili. Malá se ještě motá, ale statečně šlape. Podívá se na mě velkýma kulatýma očima a začne plakat. Hodně. A já se strašně leknu. Sestra vezme malou na ruku a uhladí jí černé kudrnaté vlásky. Zíráme na sebe. Pane bože! "To je Monička," hlesnu jen. Sestřička se rozesměje. "Kdepak Monička! To je přece Natálka!"