Krysa v mé ložnici

Zachraňuju. Každou chvíli někoho. Už od mala. Nevím, jak je to možné, ale potřebný mé péče se vždy objeví u mne, kdyby kolem stálo sto dalších lidí, potenciálních zachránců. A kdyby ne, najdu si ho sama. Možná je to nemoc?

Mým životem tak prošlo slušné množství toulavých koček, dvě sociálně znevýhodněné psice, dva papoušci, pět morčat, dva králíci, oslabená sršeň jménem Vosuška, x hrdliček...

Tito výše jmenovaní se u mne zdrželi různě dlouho, a dostalo se jim vřelého citu, péče i velkého objemu financí, které si vyžádaly četné zákroky veterinářů. Vzpomínám na ně na všechny s láskou.

Nemohlo mě překvapit, když se podobné sklony objevily i u mého syna. a taky mě to nepřekvapilo, naopak. Trochu mě překvapilo, kam až jeho doufání a víra zachází: vylisovaný divoký králík na vozovce, pavouk (veliký, ach veliký) s jednou nohou, a tak. Mnohokrát mi bylo usměrňovat a zakazovat, aby se to nezvrtlo do patologických rozměrů.

Jednou mi Maty zavolal do práce. "Mami, na ulici je papoušek Žako! Asi někomu ulítnul, je strašně hubenej, hladovej, vyčerpanej,..." Bylo jasné, že se jedná o naléhavý případ. Zpovykaný choulostivý Žako by na ulici v téhle zimě neobstál, přece ho v tom nenecháme! Pod návalem soucitu a hendikepovaná šumící třídou dětí jsem poměrně rychle souhlasila, aby synek nešťastného papoucha umístil u nás doma. Až dorazím, vymyslíme, co s ním dál.

Pozdě odpoledne jsem přišla domů. Všude zhasnuto, syn potichu. "Kde máš toho dravce?" zeptala jsem se natěšeně, "v koupelně, doufám?" Syn se odmítavě zavrtěl. "V koupelně se mu nelíbilo!" Urazila jsem se. Mám krásnou růžovou koupelnu! "Kde teda je?" zeptala jsem se nevrle. "Psssst," syn jemně otevřel dveře pokoje, "tady, spí. Nerozsvěcuj, on to nemá rád!"

Naštvala jsem se. Moje koupelna se mu nelíbí, v pokoji bych si jako nemohla ani rozsvítit...Zapomeň, milý Žakoune! Charita je charita, ale doma jsem tu já! Blikla jsem. V krabici u kamen to zašustilo. Následovalo důkladné protažení obrovských šedých křídel, a pak mi ten tvor naštvaně pohlédl do očí: proč mě budíš? Lapla jsem po dechu. V krabici seděl obrovský hubený mladý holub a dělal na mě pohoršené ksichty! "Matyáši! Tohle je asi takovej Žako jako já!" zaburácela jsem. Syn se tvářil provinile. "Já vím, ale ty bys mi holuba nedovolila a nějakej chlap ho tam honil a chtěl na něj dupnout!" vysvětloval.

Holub Žako na nás chvíli koukal, pak si zabodnul zobák pod křídlo a zachrul se. "A proč je u mne v pokoji?" otázala jsem se šeptem, zatímco jsem zhasínala. Já taky nesnáším světlo, když se mi chce spát. "Všude jinde strašně vrkal, "taky zašeptal syn.

Žako putoval do předsíně, odkud jsem předtím vyexpedovala obě feny. Pro jistotu. Jestli v noci vrkal, nevím, ale odmítla jsem prostě spát s ním v jedné místnosti. Ráno jsem zavolala záchranáře, starající se o divoce žijící zvířata. Trochu jsem se bála, aby nepřijela sanita i pro mne, včetně svěrací kazajky. Ale dopadlo to dobře. Přijel sympatický pán. Otestoval našeho Žaka stran létání a celkového holubího zdraví, a až na vyhublost byl v cajku. "Vykrmíme- vypustíme!" rozhodl. "A nedáte ho někomu sežat?" starala jsem se. "Nebo nezakroutíte mu někde krkem?" Přece jenom je to obyčený holub, létající krysa! "Přijďte ho navštívit!" pozval nás onen pán.

Holubí výrostek měl kliku. Byl skutečně vykrmen a nezkrmen, a následně vypuštěn do života. Až někde uvidíte obřího šedivého holuba s kroužkem na noze, jak na vás dělá výmluvné ksichty, pozdravujte ho od nás. Je to náš Žako.