Kripl

Tahle silnice nebyla nijak zvlášť frekventovaná. Eva přesto pozorně svírala synovu ruku. Držela Míšu a ještě ho jistila tak, že se vlastně opíral zády o její stehna. Člověk nikdy neví. Neméně pozorně ale sledovala protější dům...

Měla až chvějivě sváteční pocit. Trvalo to všechno tak dlouho! A s tak malou nadějí od skeptických lékařů! Nekonečné úmorné cvičení, při kterém Míša usedavě plakal, což ji přímo ničilo. Dvakrát do roka lázně. Eva skoro hmatatelně cítila, jak sama slábne, zatímco Míša sílí, a byla tomu ráda. Vždy si říkala, že kdyby mohla dát vlastní zdraví a energii Míšovi, jak ráda by to udělala! Ale to nešlo...

Říkala si to vlastně od samého začátku. kdy ležela v nemocnici na Oddělení patologického těhotenství. Tak se to vážně jmenovalo. Nejdřív bojovala ona, aby se těhotenství udrželo co nejdéle, pak její maličký syn, který přišel na svět o více než tři měsíce dřív. Míša, Míšánek...

Její muž Ondřej byl ještě skeptičtější než samotní lékaři. Však v tom byl silně podporován svou maminkou, která se obávala, snad ani tak ne o vnukovo zdraví a budoucnost, jako o pověst rodiny. "U nás chodí děti do školy už v pěti letech," slýchala Eva nejenom od tchýně, ale hlavně od Ondřeje, " a nejméně dvě vysoké školy jsou samozřejmostí!" Jejich pohled na miminko Evu týral: Nedochůdče! Jako by to bylo řečeno nahlas, i kdyby tomu tak náhodou nebylo. Bylo jasné, že celá Ondrova rodina, včetně něj samého, si to myslí. A nenechávala si to pro sebe. "U nás nic takového není, my jsme všichni zdraví, inteligentní a vzdělaní!" dozvěděla se Eva. Sama musela přerušit studium na pedagogické fakultě a už i sama sobě musela přiznat, že se tam už nevrátí. Míša potřeboval (a spotřeboval) všechen její čas i energii a skoro nic jí nezůstalo. 

Ondra nikdy nedoprovodil ženu se synkem k lékaři, ani na procházku, později na hřiště. Za syna, který byl ve všem dlouho pozadu, se očividně styděl. Nenamáhal se ani, aby to nějak skrýval. Naopak. Jeho výčitky byly nejapné, ale jeho nezájem o dítě Evu bodal do srdce ještě víc. V roce Míšova života mu už definitivně byla  potvrzena diagnóza DMO. Dnes mu bylo skoro pět a navzdory veškerému úsilí byl mentálně na úrovni tak tříletého dítěte, ovšem po fyzické stránce to bylo mnohem horší. Pohyboval se lezením, s oporou udělal pár křečovitých krůčků. Eva se ale nevzdávala.

Eva nespouští zrak z mohutných dubových dveří starobylé budovy university, kde manžel pracuje. Usmívá se. Její muž Ondřej dnes zažije velké překvapení, snad i šok! A ten mu připraví jeho syn Míša, který právě dnes- poprvé sám ušel deset kroků! Sice křečovitě, vratce a zkřivený, ale ušel! Sám!  Oba, máma i syn, byli šťastní. Konečně! Ondřej si sice výslovně nepřál, aby za ním žena s klukem chodili do práce, protože na nějakého kripla není nikdo zvědav, ale Eva to dnes porušila a byla přesvědčená, že má pro to pádný důvod! Ondra uvidí synovy pokroky, možná ho konečně popadne radostně do náručí, možná, že snad dokonce obejme i ji, Evu, a pak... Všechno bude jinak! Byla o tom pevně přesvědčena.

Eva pohladí Míšu, který radostně i nedočkavě podupává na místě, jej jen se rozběhnout, jako kůň, jako vítězný kůň, který se konečně dostává na cílovou rovinku. Vrata na protější straně ulice se otevírají, přesně v půl dvanácté, to Eva přesně ví, že Ondra se svými kolegy chodí do nedaleké menzy na oběd, dobře si to pamatuje! Muž za chůze hovoří s nějakým pánem, oba v obleku, takoví důstojní, Ondra se usmívá, Eva už si nepamatuje, kdy se takhle usmál doma, asi se to nehodí, ale Eva ukáže Míšovi tátu: "Zavolej na tátu, Míšánku!" Než chlapec vysloví svým skřehotavým hlasem "taa- tyý", muž se otočí a uvidí na chodníku svou ženu a svého syna. Na chvíli se zarazí, pak něco řekne kolegovi a znatelně zrychlí chůzi. Teď už skoro běží. Ne. Nechce. Nechce je vidět. Kdyby to křičel na celé kolo, na celý svět kdyby to řval, nemůže to být jasnější. Nechce vidět ženu, syna. Nechce vidět deset pracných křečovitých kroků svého těžce postiženého dítěte!

Eva si v nejbolestnějším údivu přitiskne obě ruce na hlavu. Míša spatří otce, který se od nich neúprosně vzdaluje. Musí mu přece ukázat, jak chodí!

"Taa- týý!" zakřičí, jak jen to jde. "Taa-týý!" Pak se odrazí od máminých boků a vyběhne vpřed. Eva nevnímá. Vzpamatuje se teprve, když uslyší skřípot brzd a vzápětí tlumený náraz. Strnule se dívá na ležícího syna, teď paradoxně rovně a klidně ležícího na vozovce, pak na pološíleného řidiče červené Oktávie, křičícího do mobilu, pak jí něco otočí hlavu na druhou stranu.

V dálce vidí mizející záda muže v tmavém obleku. Chtěla by, aby se otočil, ale už je pryč.