Rozhodla jsem se, že si začnu plnit svoje tajná přání. Kdy, když ne teď, kdo, když ne já; už jsem pochopila, že nikdo jiný to za mě neudělá.
Zahájila jsem kýženou koupí klobouku. Vždycky se mi líbily, ale nikdy jsem si na ně netroufala. Buď jsem si připadala moc mladá a ztřeštěná, nebo mi to alespoň tímto důvodem bylo vymlouváno, nebo mi klobouk připadal moc zavazující- přece jenom už člověk musel dbát na to, co si k němu vezme, ke všemu se nehodí. Teď jsem byla přesvědčená, že je akorát ta správná doba. Zkrátka a dobře - budu konečně za dámu.
Vedená touto ušlechtilou vidinou jsem postupně vstoupila do několika mnoha kloboučnických krámků, do některých i opakovaně, ale klobouky zhruba dle mých představ jsem objevila až ve výloze toho posledního. „Potřebuju něco pěkného na hlavu,“ odpověděla jsem prodavačce neurčitě, ale kategoricky jsem si stoupla před věšáky s klobouky, aby snad nevznikla nějaká mýlka. Stejně vznikla. „Na hlavu,“ povzdechla si prodavačka a prohlédla si mou lebku jako nadpřirozený úkaz. „ No jo,“ pronesla malomyslně, „vy máte ale kulatou hlavu!“ Řekla to tónem, jako bych měla hlavy hned dvě, nebo tak něco.
Nafoukla jsem se. Můj otec má úplně stejný tvar lebky jako já, a klobouk nosí celý život. Kdyby mohl, nosí ho i doma; klobouk je nedílnou částí jeho osobnosti, a já opravdu nechápu, proč bych takto nemohla svou osobnost obohatit i já?
Nesmlouvavě jsem ukázala na první model. Seděl mi na bývalé fontanele jak buřinka, pan rada na nedělní procházce; chyběla jen špacírka. O číslo větší mi pak spadl až přes uši. „Chtělo by to zřejmě jiný typ,“ oznámila jsem zpupně prodavačce, a ta se jen vědoucně usmála.
Druhý, zelený, který mi ladil s očima, mi přičaroval vzpomínku na Ladovu Kmotru lišku, jak jde na návštěvu do myslivny. Tady mi chyběla už jenom ručnice a ocas.
Pak přišel na řadu červený z vykřičeného domu, růžový s peříčkem a’la milostpaní na čaji, tak o dvacet let starší, než jsem já, kovbojský, který mi sice jako jediný padl, ale vypadala jsem v něm jak Džejár, a tím byla nabídka vyčerpána. Byla jsem schlíplá. Člověk se konečně dokope splnit si přání, a takhle se to proti němu obrátí!
„Já myslím, že byste potřebovala spíš něco takového,“ vyslovila prodavačka vlídně. Evidentně mě nechala dosyta si zadovádět, a teď konečně dostala příležitost realizovat vlastní představy. Něžně mi naaranžovala na hlavu fialový baret s anténkou. Měla jsem v něm takovou prdu, že se mi až udělalo slabo: Pat křížený s Matem! V druhé ruce třímala jakéhosi černého kulicha bez bambule, ale na ten už nedošlo.
Narazila jsem si kapuci, tak jako to nosím po celý svůj život, a vyrazila jsem z obchodu. Naposledy jsem mrkla do výlohy: spousty nejrůznějších klobouků, kloboučků a huček všech tvarů i barev, pro všechny věkové skupiny. Jenom pro mě žádný! Nevztekli byste se?
