Kavalíři, vraťte se!

Tramvají číslo jedenáct jezdím velmi často, prakticky denně, a musím říct, že v poslední době zde často nacházím náměty k zamyšlení, což v mém případě zhusta znamená i ke psaní.

Dnes jsme se vracely s Vivi ze školky. Tramvaj byla opravdu využitá, hledala jsem nějakou příhodnou tyč k držení pro malou, nenašla jsem, ale vyskočil pán zhruba mého věku, který nejenom přepustil holčičce svoje místo, ale ještě ji jemně podpořil, aby pohodlně a bezpečně dosedla. Dcerka slavnostně srovnala nohy, aby nekopla naproti sedícího, a na milého muže se zářivě usmála. Ten jí a pak i mně úsměv oplatil, a toho dne byl za prince z pohádky. Nebudu rozebírat, kolik mnohem mladších lidí ve voze soustředěně (a v sedě) klofalo do svých mobilů. Prostě to nebyli princové a nebyli to džentlmeni, a tím to zvadlo.

Ale já se k tomu v myšlenkách vracela zbytek dne. Přemýšlela jsem, jestli jsem už ve věku, kdy tzv. přivolávám dobu mého mládí, jinými slovy staré zlaté časy, kterým se dnešní doba nemůže ani zdaleka vyrovnat? Ty časy, kdy například spousta mužů z mého okolí vlastnila/ nosila klobouky, které sloužily nejenom k ochraně hlavy před nepřízní počasí...

Můj otec, který módu nikdy nijak neprožíval, přesněji řečeno svou oděvní netečností dráždil mou matku k zoufalství, kdykoli měli někam společně vyrazit, měl klobouků hned několik. Nejraději měl takové ty  manšestrové se sojčím pírkem za stuhou. My, děti, jsme mu to peříčko něžně hladily, jako by to mohla pocítit i jeho původní užalovaná majitelka. Otec bez něj nedal ani ránu. Kdykoli venku potkal někoho známého, klobouk automaticky uctivě nadzvedl, pokud to byla žena, prakticky smekl. Že by s kloboukem na hlavě vešel například do ordinace lékaře, nepřipadalo v úvahu ani u něj, ani u mužů v našem okolí. S rostoucím věkem (a zapomnětlivostí) klobouky ztrácel, a na mně bylo kupovat mu nové a nové, protože jak by zdravil!

Vzhledem k obrovskému zdražení jeho preferovanému typu klobouků to bylo čím dál napínavější, myslím dokonce, že se pak už přestal vyrábět docela ( a po světě dodnes pobíhají jen ty tátovy poztrácené). Což je samozřejmě hloupost, ale mě ta představa baví.

Chybí mi to nadzvedávání klobouků. Ale nejenom. Mám ráda, když mi muž přidrží dveře, pomůže s těžkou taškou, nabídne rámě. Odsune židli před usednutím. Když jsme se jednou před x lety vraceli s několika dalšími blogery ze srazu, jeden z nich, o řadu let starší než já, v okamžiku, kdy už jsem měla vystupovat, povstal, abychom se spolu mohli důstojně rozloučit. V tu chvíli jsem ho jeho paní, rovněž mé oblíbené blogerce, upřímně záviděla. To je ono! Takové ty maličkosti, kdy muž ženě vyjádří úctu. Kterými vyjádří úctu a symbolickou i faktickou péči slabšímu, staršímu, dítěti.

Jsem ráda, že můj syn tohle všechno ví, zná a dělá. Učím i svoje holčičky, že si mají džentlmenství u kluků vážit, že to je správné, a doufám, že později jako by to najdou. A moc jim i sobě, potažmo ostatním ženám, takové muže v životě přeju!