Kam zmizely babičky?

Všimla jsem si toho už dávno: nejsou! Nebo je prostě nepotkávám, nebo nevím...Za mého dětství a mládí to bylo jiné...

Znávala jsem babičky a stařenky s hůlkou i bez. Mívaly šusťákový baloňák, takový pomačkaný vzor, s velkými knoflíky, v zimě tmavé kabátky. Na hlavě i kolem krku šátky. S hůlkou nebo bez, pouštěly jsem je s ostatními dětmi sednout. Některé vděčně děkovaly, jiné byly metrnice a samozřejmě si sedly, k tomu nám ještě div nevynadaly. Byly to ale nedotknutelné osoby- staré, které bylo nutno brát ne-li s úctou, tak alespoň vážně.

Spousty jich bydlelo v přízemí. Většina doslova v okně svého bytu. Měly tam kromě muškátů i deku, aby mohly sledovat život venku, potažmo drbů, a neotlačily se, vedle s prakticky stejným výrazem trůnily kočky. Bábinky pekly buchty, pletly, občas se vyhřívaly na zahrádce nebo prostě na stoličce před domem. S každým ztratily kus řeči nebo aspoň pozdrav a úsměv.

Ve škole jsme dělávaly tzv." dárečky pro důchodce". Ďábelská dílka z moduritu, háčkované dečky, malovaná srdíčka, apod.. Před MDŽ a Vánoci se roznášela pomocí dobrovolníků z řad dětí  po barácích. Stařenky z toho měly nefalšovanou radost, a my si připadaly neobyčejně šťastně a důležitě, to pro tu jejich radost.

Mojí mamince tyto akce dost braly nervy. Chodívala vždy zásadně s námi, neb i v domě hodných babiček může bydlet (nebo číhat- domy se nezamykaly) úchyl nebo cvok.

Svoje vlastní babičky jsem poznala až na sklonku jejich života. Byly už hodně nemocné, takže naše vztahy byly omezeny na mávání do nemocničního okna. Měla jsem ovšem pratetu Mařku! Klasika! V zimě kašmírový šátek, v létě silonový, pod ním drdůlek. V ruce koženou kabelu: vánočka, zabalená v utěrce, kameňák se sádlem. Při každé návštěvě. Tato dobrá, i když velice jadrná a rázná osoba mě v pubertě těžce znechutila, ač mě tehdy vlastně chtěla pochválit: ta je pěkná, ta MÁ ZADEK!!! Rozdýchávala jsem to tenkrát asi půl roku...

V dnešní době nejsou babičky. Jsou postarší čupr ženské, moderně ustrojené, nalíčené, sportující, užívající si života, i s přehledem o životě. I na venkově místo zástěr a tepláků pod nimi, o šátku nemluvě, žijí udržované staré paní. Běžně užívají všelijaké vymoženosti techniky, jdou s dobou.

Chápu, že se těžko budou šourat se síťovkou a v důchodkách, jen pro uspokojení mých dětských představ, šusťákem by mě nejspíš utloukly, kdybych jim ho nutila, ale stejně...

Ty moje babičky to prostě nejsou...