Dala jsem si budíka na nelidskou hodinu, abych byla první a přišla hned na řadu. Byla jsem naivní. Nebyla jsem vůůůbec originální. Na tohle už přede mnou totiž přišli jiní. Mnozí jiní, nutno uvést. Bylo jich čtyřicet dva.
Stáli zarputile v ulici před úřadem, který měl otevřít až zhruba za hodinu, na obličejích roušky, v očích zoufalé odhodlání. Ujelo mi neslušné slovo. Souhlasně pokývali a chmurně sledovali, jak beru místo na rohu ulice. Lehoulince mrholilo a nebylo právě teplo. Vytáhla jsem si pletený oranžový chomout až na hlavu místo kapuce.
Těsně v závěsu za mnou se nastavělo asi padesát dalších lidí. To už fronta zahnula do vedlejší ulice. Nepochybuji, že i tito nešťastníci si dali budíka, aby byli první. Úřední hodiny byly výrazně zkráceny na pouhá dvě dopoledne v týdnu. Od osmi do jedné. Už teď bylo jasné, že celá fronta nebude uspokojena, a to už se blížily další houfy rádoby klientů.
Po osmé se ze dveří vynořil starší muž. Bez roušky. Udělal si z dlaní megafon a cosi naléhavě volal. Fronta si zahrála na tichou poštu, a tak jsme záhy všichni zjistili, že si máme po třech brát uvnitř pořadové lístky a opět vypadnout ven, a sice do jakési další fronty. Další půl hodiny se nic nedělo a lidský had, teď už tak třísethlavý, se už silně naštvaně vlnil a provolával výhrůžné námitky.
Měl jsem kolem sebe prima partu, dva muže, se kterými jsme se začali bavit a utěšovat. "Co takhle defenestrace?" navrhla jsem. Okna byla v nízkém přízemí. Nápad se zalíbil a oba muži, kteří doufali, že svou věc vyřídí ještě před prací, nadšeně souhlasili. Já jsem nedoufala. Zavolala jsem ředitelce, popsala situaci a požádala o půl dne volna. Kupodivu se smála. "Nikam neodcházej! Vydrž!" volala bujaře a popsala mi, jak stála ve frontě, pro změnu na dopraváku, ona.
Naštěstí v devět hodin první šťastlivci obdrželi kýžené lístky. Muž, nyní již v roušce, je odháněl sto metrů od vchodu. "Jak uslyším, že jdu na řadu?" volal žalostně muž v klobouku a krokoval poslušně vzdálenost. Vyšlo mu, že sto metrů, a bude ve vedlejší obci. "Na řadu přijdeš zítra, gádžo," volal na něj v divokém zoufalství muž za mnou, a zahrozil pěstí na úřad.
Pro lístky se chodilo nesmírně pomalu. To je tam teprve ručně malují? Nebo klientům předtím provádí osobní prohlídku? Dav se vzbouřil. Někteří byli agresívní a chtěli vniknout násilím. Odpovědí jim byla zamknutá vrata. "Jde to pomalu, protože děláte bordel," vysvětlil úřední muž- dozor. Ukázalo se, že mimo něj je přítomna pouze stará paní, která zde vypomáhala. Za přepážkami byly tři úřednice. TŘI! Z vedení nikdo. Příkazy vedení nebyly dobré, leč nebylo nikoho, kdo by je odvolal. Začala jsem být nervózní a to si vždy zpívám, nebo alespoň broukám. Rouška mi bude výhodou, nikdo nic neuslyší..."Já jsem Pepa Červíček, nepřítel všech jablíček..." Hned se mi udělalo líp. Hudba je úžasná věc! Možná mě neraní mrtvice!
Pořadatelé se nechali umluvit, rozuměj uřvat, a pouštěli klienty téměř samospádem. Při devadesátém člověku lístky došly. Lidé, kteří doteď stáli, se unaveně rozešli. Udivilo mě to. Asi bych neodešla, obávám se. Po více než dvou hodinách zpěvu jsem i já obdržela lístek. Po čtyřech jsem pak přišla na řadu. Bylo to o fous, už jsme málem zapomněla, proč tam vlastně jdu. A pořád jsem obsedantně broukala tu dětskou písničku, co děti učím. A když jsem se u přepážky dozvěděla, že mi před týdnem omylem dali starý formulář, najednou jsem se přistihla, jak volám: "Až vám slupku provrtám, náramně si pochutnám!"
Ne, nevyhodili mě, nechali mě to sepsat u okýnka znovu, tentokrát na správný papír. A potvrzení mi vzali na starém, který vložili do nového. A nenechali mě odvézt!
V jednu jsem byla v práci jak na koni. I oběd mi kolegyně nechaly! A děti mě srdečně vítaly: "Zazpíváme si Pepu Červíčka!" jásaly sborem.
