Jak jsem vyhrála

Také jste si všimli, jak jsou lidé kolem nás vážní? Mají netečné výrazy? Bez nálady? Bez úsměvu? Vídám to denně. V tramvaji bývají dokonce zamračení. Prostě chodíme kolem sebe jak cizí!

Všimly si toho i moje dcerky. A okomentovaly to. Nechápou to- ty dvě extrovertky věčně uchechtané, ukecané, družné. 

"Maminko, to by bylo krásné, kdyby se lidi na sebe usmívali a povídali si, viď," povídala pětiletá Vivi, a já přikývla. "Jsou jako chodící mrtvoly," puberťačka Nanda se s tím nemazala. Mrtvoly jsem pominula, ale přiznám se, že mi to někdy taky tak připadá. A je mi to líto!

A jak jsme tak zvyklé všechno zevrubně probírat, došly jsme, ani nevím jak, k tomu, že se to pokusíme změnit! Pro větší efektivnost jsme mezi sebou vyhlásily soutěž, kdo vyláká na našich bližních nejvíc úsměvů nebo alespoň vlídných pohledů! Jako zvláštní úspěch jsme vyzdvihly někoho pobavit, rozesmát!

Počítala jsem s tím, že vedle krásných, roztomilých holčiček nemám prakticky šanci, ale abych netrhala partu a nekazila dobrou věc, též jsem se zapojila. Co nám kdo může udělat, že.

A tak jsme určily den " D " a vyrazily do boje s kyselými ksichty našich bližních.

Ranní cesta MHD byla prakticky o ničem. Holky darovaly i pochytaly spousty úsměvů, ale všechny byly od dětí, těšících se do školky a do školy, přičemž nutno dodat, že se jednalo výhradně o nejmladší ročníky základních škol. Starší žáci Viviin úsměv považovali za provokaci, což jí však v žádném případě neubralo z jejího nasazení. Dospělí vyhlíželi vesměs komatózně a nic s nimi nebylo.

Odpoledne to naopak šlo vyloženě samo. Starší paní v tramvaji naše úsměvy šťastně opětovala, její syn s Downovým syndromem nás zásobil těmi svými na hodně dlouho. Holky byly spokojené, to všechno byly hlavně jejich body! Trpce jsem si to uvědomovala. Až bude večer slavnostní sčítání bodů, budu na tom uboze, včetně následků. Budu muset v sobotu vzít do Aquaparku nejenom obě dámy, ale též jejich kamarádky. Budu za nimi běhat jak ostříž, aniž bych smočila prst, protože se budu bát, aby se neutopily. Kdybych náhodou vyhrála já, Nanda se zavázala nejméně ke dvouhodinovému cvičení na housle, uklizení zásuvek svého psacího stolku, a Vivi pak k vykydání svého pokojíku, kde se bez přeskakování nedá ani dostat k oknu. Motivace na obou stranách byla tedy obrovská.

Moje chvíle přišla, když jsme dobíhaly jedenáctku. Nikdy se mi ještě nestalo, že bych svým běžeckým stylem nezaujala, ale teď to vypadalo, že tramvaj už nikdy neodjede. Možná to bylo tím, že jsem si zapomněla ráno vzít svou podprsenku s košíčky G, ale nevím, to bych kecala. Oba řidiči, kteří se měli vyměnit, hýkali smíchem, a nakonec mi zatleskali. Holky si vyměnily pohledy a pak kysele, ale i uznale ukázaly palec nahoru. Zabodovala jsem a to mě neslo. Na mladíka u stejné tyče k držení jsem se usmívala tak dlouho, až mě upozornil, že se držím sice opravdu tyče, ale jeho, konkrétně jeho garnýže, a v zatáčce měl co dělat, aby nás všechny udržel. Vyloženě se neusmíval, ale netečný výraz skutečně neměl, a tak jsem se opět vítězně podívala na dcerky a lehce jsem naznačila tahání smyčce.

A když už jsem byla rozjetá, usmála jsem se na jednoho sympatického muže mladších středních let, a ten pak s námi vystoupil z tramvaje na naší zastávce, neb to mylně vyhodnotil jako mou vstřícnost k seznámení. Ani když poznal svůj omyl, nezahořkl a alespoň mi pomohl s nákupem až k domu a také k tučnému bodu, neb se tomu byl schopen zasmát, a dlouho jsme si pak před domem povídali..

Byla jsem jasný vítěz. Ze dveří našeho baráku vyšel soused se svým obrovským Výmarským ohařem. Ten se neusmál nikdy za těch pět let, co se známe. Fantomas. V nekonečné euforii jsem oslovila jeho čubu: "Zdar, ohařice ušatá!"  Můj pozdrav ještě nedozněl a fena si bleskově stoupla na zadní, takže jsme si hleděly do očí, tlapy položila na má ramena jako při ploužáku, a nadšeně a jednoznačně s úsměvem mně olízala obličej svým dlouhým, smrdutým jazykem!

Teď piju kávu, poslouchám Nandu, jak hraje Wohlfahrta, zatímco Vivien šúruje pokojík, a jsem opravdu hodně spokojená. Na srdci mě hřeje ten nedávný bujarý, nekonečný smích všech přítomných, zejména v křečovitém předklonu hýkajícího Fantomase.

A protože jsem opravdu dobře naladěná a nejsem krysa, na koupák vyrážíme zítra. S celou dívčí partou, a...oním pánem, co nám nesl těžké tašky až domů...