„Už začínají zápisy do tanečních!“ Pohlédla jsem nadšeně na syna: stál přede mnou ve své mikině s chlupatou kapucí, v uších sluchátka s nějakou strašidelnou hudbou a netvářil se nijak. „Slyšíš?“ Neurčitě pokrčil rameny a cosi zabručel.
Ještě jsem tomu nepřikládala žádnou váhu. „Zeptej se ve škole, kdo kam půjde,“ nařizovala jsem mu důtklivě, „holek i kluků; čím vás půjde víc, tím líp!“ Připomínala jsem mu to u snídaně, v předsíni, a ještě jsem to na něj znakovala z balkónu.
Celý den jsem o tom přemýšlela, vzpomínala jsem a snila. Taneční...
Tenkrát jsem stála několikahodinovou frontu před zápisovou kanceláří. Zatímco všichni moji sourozenci navštěvovali kursy ve vinohradském ÚKDŽ, já jsem zatoužila po Žofíně, a tam byl nával. Nakonec se mi moje přání splnilo a musím říct, že naprosto nezapomenutelným způsobem, včetně tanečního mistra Dušana Konečného. Další rok jsem šla znovu, s mladší kamarádkou, tentokrát do DKK na Smíchově, kde to sice nebylo tak slavnostní, zato jsem tam našla tanečního partnera na příštích pět let.
Zkrátka a dobře- můj vztah k tanci byl a je srdečný a vřelý, a ani ve snu by mne nenapadlo, že by tomu u mého potomka- mé vlastní krve- mohlo být jinak!
„Tak nejde nikdo,“ oznámil mi syn odpoledne. „Ani holky, ani kluci. Sváček říkal, že se nebude ztrapňovat. A Judita říkala, že se nebude lámat na šteklích, a ještě k tomu nedejbóže v šatech, aby celej večer koukala na nějaký ignoranty v upoceným kvádru!“
Byla jsem v šoku. „Chlap, který nechodil do tanečních, je otřes! A o holkách ani nemluvím!“ Znělo to lehce hystericky, ale myslela jsem to vážně. Tanec, ladné pohyby, chůze a v neposlední řadě společenské chování - to všechno jsou věci, které se v životě dost hodí, řekla bych.
Vzpomněla jsem si na otce svého syna. „Tancuješ?“ zeptala jsem se ho tenkrát podezíravě. „Jo, jo!“ zněla horlivá odpověď mého tehdejšího budoucího muže, a já se upokojila. Po čase se ukázalo, že tancoval slovy dvakrát v životě: jednou ve čtrnácti letech na svatbě sestřenice v Čierne při Čope, podruhé ve třiceti ve své laboratoři- radostí, že mu vyšel pokus... Jediným naším společným tancem v manželství pak byl děsivý pseudoploužák v obýváku, po kterém jsem měsíc docházela na reflexní masáž páteře...
Posilněna touto vzpomínkou jsem ještě více znaléhavěla. Někdo by to nazval motivací, někdo psychickým násilím... Syn nakonec souhlasil, že se tedy do tanečních přihlásí.
Po cestě jsme se zastavili v obchodě se společenskými oděvy. Pro dívky tam bylo půl krámu nádherných barevných modelů. Okouzleně jsem se u nich zastavila a nemohla se odtrhnout. Vzpomněla jsem si, jak jsem tehdy horko-těžko sehnala dvoje jednoduché šaty, ve kterých jsem pak šťastně odchodila celé dva roky, plesové mi zapůjčila druhá nejstarší sestra, a...
„V tomhle doufám nebudu muset,“ podotkl cynicky syn, a já si jen poklepala na čelo. „No ty seš schopná všeho,“nedal se.
Na stojanu v koutě truchlivě visely pánské obleky:černé,šedé, tmavě modré... No co se dá dělat. Mladík byl vytřepán ze svého nadměrného oblečení a objevily se neobyčejně dlouhé a neobyčejně hubené kloubnaté končetiny. Jak jimi tak odmítavě mával, vypadal jako přerostlý pavouk sekáč, a mě přepadla malomyslnost.
Ukázalo se, že si v zásadě může vybrat ze dvou možností: buď mu padnou kalhoty v pase, a pak se musí smířit s délkou pod kolena, a nebo délka bude akorát, ale vezme si podnájemníka nebo kšandy! “Kšandy! Bomba! Začínám se těšit!“ Nadšeně hýkal a natřásal mi před očima nějaké otřesné pruhované šlahouny s kovovými přicvakávadly na koncích. Byla jsem na infarkt. Ve druhém obchodě na mrtvici: totéž. A ve třetím jakbysmet! Tam mi dokonce prodavačka poradila, ať chlapci nechám ušít oblek na míru!
„Tak to ne, milej zlatej,“ pronesla jsem rozhodně, „ty přes prázdniny přibereš. A to nikoli tak, jak je tvým dobrým zvykem, to jest pět deka za dva měsíce, ale budeš se snažit! Lívance s merendou a zakysanou smetanou! Kynuté knedlíky s borůvkami a šlehačkou! Svíčková se šesti! Kulajda! Rozumíme si?“
Smáli jsme se tomu ještě doma, ale docela to ve mně hlodá: co když nepřibere? V čem chodí vysocí hubeňouři do tanečních, potažmo do společnosti?
Nebo snad mají všichni oblek na míru?!
