Na hřbitov chodím často. Většinou s sebou beru zbytek rodiny, ale Natálku vždycky. Mojí maminku už nezažila, dá se říct, že se na tomhle světě doslova vystřídaly. Mám pocit, že mi máma Nandu poslala coby náhradu za sebe.
Nanda se ve zdobení hrobu vyžívá. Občas ji musím trošku brzdit, aby svojí babičce neudělala z místa posledního odpočinku střelnici, k čemuž silně inklinuje, ale jsem na ni pyšná. Koneckonců- jestli mi máma mohla nutit krimplenové šatičky, které mě žraly jak blázen, tak jednu dvě umělé růže vydrží, zvlášť když jsou z lásky darované...
Teď naposledy dcerka vybrala všechno listí z trávníčku, vyměnila vyhořelé svíčky za nové, položila kytici ze stříbrného smrku pěkně doprostřed, a pak se zastavila, propletla si navzájem prsty obou rukou a zadívala se na zlacené jméno na pomníku.
"Škoda, že jsem tě nepoznala, babi. Určitě bys ze mne měla radost. Mám vlasy jako ty! No co se dá dělat. Ale mámu jsi dobře vychovala! Mám se s ní fajn!" Omámeně jsem poslouchala.
Nanda najednou změnila tón. "Ale jak tenkrát máma musela stát v předsíni, než její brácha usnul, to se ti teda moc nepovedlo!" poznamenala přísně. "Ty plyšáky totiž házel on, ne máma!" Vyprávěla jsem dcerce, kterak na mě bratr svedl zlobení před usnutím a babička uvěřila jemu, zatímco mě potrestala.
"To nejde! Když máš víc dětí, musíš věřit všem stejně a všechny mít stejně ráda," poučila na závěr svou babičku, takto matku pěti dětí. Tohle dítě mě nepřestane udivovat...
"Tak zase příště, jo! Ahoj!"
Posbírala hedvábný papír, prázdné kelímky od svíček, všechno hodila do kontejneru a důležitě vykročila směrem k bráně.
