Když jsem byla mladá jako jste teď vy, nic jsem si nedopřála. Bála jsem se, abych někoho nepohoršila. Všichni mě jen poučovali: tohle se nesmí, tohle se nenosí, podívej se na sebe, jak v tom vypadáš, a tak podobně. V naší rodině to tak zkrátka bylo. Následkem toho jsem k sobě byla superkritická a můj život tomu odpovídal. V mnoha směrech.
Líbily se mi například minisukně a taky šortky, ale moje nohy mi díky názorům okolí nepřišly dostatečně pěkné, takže jsem nosila ponejvíce kalhoty, pokud sukni, tak dlouhou. Volné halenky či trika, abych neprovokovala, kdepak výstřih! Nebo přiléhavý model! Jasné vzrušující barvy! Byla bych ráda nosila své dlouhé vlasy rozpuštěné a koketně pohazovala hlavou, až by vlály ve větru, ale přijala jsem za svou myšlenku, že je to cuchťácké a jako jediný slušný účes pevně spletený cop nebo culík. Přála jsem si být neviditelnou a také jsem jí byla.
A tak to se mnou šlo po celý život. Kolegyně v kanceláři, kde jsem léta pracovala, strávily spoustu času vymýšlením, co na sebe navléct. Myslím, že nebyly žádné krasavice, ale snažily se zaujmout, a také zaujaly! Kadeřník, švadlena, Tuzex, všechno dokázaly zúročit tak, že se za nimi všichni ohlíželi! Z mužů si mohly vybírat! Já si ze svých dlouhých hustých vlasů splétala drdol. Sice tak nikdo nemohl ocenit jejich krásu, ale mělo to svoje výhody: neutrácela jsem za kadeřníka, odpadlo načesávání přes den, a tak dále. Samozřejmě jsem se nelíčila, vždyť jsem nechtěla vypadat jako...no víte, co. To jsem slýchala už od dětství, jaké ženské se pajcují. Tak bych opravdu vypadat nechtěla!
Vzala jsem si muže, který oceňoval. Že nejsem fiflenka. Že jsem skromná, šetrná a žiju jenom pro rodinu. Že nejsem vyzývavá. Že za peníze navíc nepořizuju drahý parfém nebo lodičky, ale dárek pro jeho matku nebo koupím kachnu na každou neděli. Byli jsme spolu spokojeni. Až do doby, kdy si našel jinou ženu. Lepší, samozřejmě. Co na sebe dbá. Co se umí odvázat. Co si dopřává! Co svým šarmem přitahuje pohledy všech mužů v okolí! Co si věří!
Od té doby žiju sama. Tehdy po rozvodu se ve mně něco zlomilo. Děti, už dospělé, mě nepotřebovaly, tak jsem najednou měla celý čas jenom pro sebe. Nejdřív jsem jej tak nějak promrhávala. Donekonečna jsem uklízela byt, to je přece nejdůležitější. Pak jsem se vrhla na knížky, na které jsem dosud neměla čas. Měla jsem jich na nočním stolku i vedle něj ohromný sloupec. Hodně jsem v té době přemýšlela. O životě, o sobě, o všem možném. Spoustu věcí jsem od základu přehodnotila! Najednou jsem si to zatoužila vyzkoušet. Být takovou, jakou jsem ve skrytu duše toužila být, ale nechala jsem se přesvědčit o nesprávnosti této svojí touhy a uhňácat do kadlubu jiných. Koneckonců- co mohu ztratit?! Peníze, co jsem si šetřila na důchod? Neviditelnost?! Neviditelnost!!
Nejdříve z všeho džíny. Po těch jsem vždycky toužila. A hned dvoje: světlé a o něco tmavší, pružné, které mi těsně obepínaly nohy. „Můžete si to dovolit, máte pěknou postavu!“ povzbudila mě dívka za pultem. Na oplátku za její rady jsem jí nechala v koši vedle kabinky igelitku s mými černými nenápadnými kalhotami prehistorického střihu. Vzápětí jsem tam přihodila ještě také květovanou halenku nenápadných barev. Námořnické triko s dlouhým rukávem mě prostě okouzlilo. A to bílé s hlubokým výstřihem do V snad ještě víc. Vzala jsem si je obě.
O patro výš měli skvostné spodní prádlo. Dvě podprsenky, jednu hladkou pod trika, druhou svůdnou s krajkami do výstřihu, a několikery kalhotky, vzala jsem i tu koketní noční košilku, co měli vystavenou na figuríně. A doplňky! Kabelka, kterou vyrobili vysloveně k mým džínám! Pásek- vždy jsem měla útlý pas, ale skrývala jsem ho za volným oblečeím. Ta kabelka...Vlastně to je spíš námořnický pytel, takže jsem si koupila ještě jednu, střízlivější, kterou si mohu vzít ke všemu. Šťastně jsem si voněla k jemné kůži kabelky i peněženky, kterou jsem si dopřála taky.
Svůj první výlet do nového života jsem zakončila v parfumerii. Nejenom koupí parfému, vzrušujícího svou svěží vůni. Také krémy, lak na nehty (budu si ho umět nanést, nikdy jsem to vlastně nedělala) a další voňavé drobnosti.
Byla jsem unavená, ale nadmíru spokojená. Druhý den jsem navštívila kadeřníka. Byl to mladý muž, skoro ještě chlapec. Nejdřív jsem se styděla, ale přinutila jsem se neutéct. „Máte tak krásné a kvalitní vlasy, je škoda nosit je pořád takhle upnuté,“ podotkl. Svěřila jsem se do jeho péče bezvýhradně. „Je to na vás!“ To bylo to poslední, co jsem pronesla s otevřenýma očima... Slastné mytí vlasů, vysoušení ručníkem, cvakání nůžek i chroupání něčeho jako břitvy (?) jsem vnímala v jakémsi polosnu. „Tak, už!“ Kadeřník vypnul fén a já otevřela oči. Moje vlasy byly kratší možná o třicet centimetrů, ale přesto vypadaly rozevlátě a nádherně svěže. Chlapec je jemně načechrával rukou a spokojeně, ba pyšně se usmíval. „Tak – co?“ Optal se skoro šeptem. „Fantazie“, řekli jsme oba najednou a zasmáli jsme se tomu.
V práci byli všichni mou proměnou okouzleni. Žádné pohledy „skrz prsty“, žádné narážky, jak jsem se ještě trochu bála. Jenom nadšení. Bylo mi moc líto, že svoje kolegyně a kolegy opouštím, ale co se dá dělat. Práce v kanceláři mě nikdy moc nebavila. Brala jsem ji jako spolehlivý, nenáročný zdroj příjmu, ale ve skrytu duše jsem chtěla vždycky dělat úplně něco jiného. Něco, od čeho mě naši vzdycky odrazovali, vlastně už od toho, abych vystudovala patřičnou školu. To teď také mohu! V pětačtyřiceti není ještě pozdě! No jo!
Holky, dívky, mladé ženy! Teď je mi pětapadesát, a život mě baví, jako nikdy! Mám malé nakladatelství, kde si mohu vydávat, co se mi zlíbí, muže, který oceňuje jak moje mladistvé oblékání a chování, tak mou práci a urputnost, s jakou jsem si za ní šla.
Dopisuju tuhle povídku s trochou lítosti, ale i radosti a nadějí. Je mi líto let, kdy jsem se žinýrovala žít tak, jak bych byla ráda žila, možná i líto mé mladé krásy a pružnosti, kterých jsem si netroufla plně užít, i když i teď se mám ráda.
Radost mám samozřejmě z toho, že jsem dokázala překročit svůj stín a alespoň opožděně se vrhnout plně do života dle mých představ.
A moje naděje, ta se týká vás, moje milé! Nenechte si nikdy nikým mluvit do toho, jak se oblékat, čím se zabývat, do NIČEHO! Chcete nosit šortky pod zadek! Noste je. Chcete studovat školu, od které vás všichni odrazují! Ať už jste tam! Chcete vlající vlasy po pás nebo fialového ježka na hlavě? Je jen na vás!
Dělejte si vždycky všechno po svém, ostatní přizpůsobí, a i kdyby ne...Život je jednom jeden a ten váš nemá nikdo právo žít za vás!
Povídka pro Marii, 2011
P.S.: Jedná se o fiktivní prózu, jakákoli případná podobnost s žijícími osobami je ryze náhodná.
