Myslím jako vzhledem k mému věku, a tak,“ upřesnila jsem, a plácla na stůl všechny došlé složenky, účty a upomínky. Bylo jich jak psů, a nemohly si činit ani malé naděje, že budou v dohledné době poplaceny...
„No dovol,“ urazila se kamarádka. Je o tři roky starší, vypadá však na pětadvacet, tedy fyzicky na pětadvacet, mentálně a emočně je tak na patnáct, zhruba jako já. „Jsme neobyčejně vzhledné a roztomilé mladé ženy - z nás by byly šlapky jedna radost! Na nás by se stály fronty přes celou Perlovku, to ti garantuju!“ vyhlásila sebevědomě.
Následovala obvyklá vsuvka, kdy jsme nadmíru hlasitě hanobily systém. Obě pracujeme ve školství, pracujeme dobře a rády, ba s nadšením, leč zřejmě to nestačí, respektive plat za naši dobrou, radostnou a nadšenou práci často nestačí pokrýt naše potřeby- potřeby jiné, než ty nejzákladnější. Pak jsme se vrátily k původnímu tématu...
„Mě by to těžce nebavilo,“ povídala Viktorie. „Mě by to občas možná i bavilo, pokud bych si mohla vybrat, ale bylo by mi blbý říkat si pak o prachy,“ přihodila jsem já. „Na to zapomeň,“ usadila mě, „na vybírání tam nebudeš ty, ale tví zákazníci,a...“ „To bych je teda zkvakla!“ vyjela jsem na ni. „Já poskytuju, já rozhoduju!“ Viki beznadějně mávla rukou. „Z tebe šlápota nikdy nebude. Spíš se bohatě provdej, i když na to taky moc nemáš talent. A taky seš zbytečně moc hrdá!“
„Stejně... Hned první zákazník by určitě měl AIDS. Nebo by to byl úchyl. Vrah. Sadistickej!“ V tomhle jsem měla naprosté jasno. „ A nebo by to byl někdo známý, popřípadě známý známého,...“ napadlo pro změnu Viktorii, "třeba profesor ze školy! Nebo zubař! Soused!“ To už jsme řvaly smíchy. „A platili by nám zásadně falzem!“ „Nebo by dostali během zábavy infarkt, a šly bychom do lochu za zabití z horlivosti!“
Chvíli jsme zhluboka oddechovaly, ale pak jsem smutně pronesla: „Víš, že je mi těch holek docela líto?“ myslela jsem to naprosto vážně. „ Jo,“ souhlasila kamarádka, degradovat lásku na iluzi, na maškarádu, z jedné z největších radostí, co člověk má, udělat předmět kšeftování... To bych radši nejedla...“ Najednou jsme byly obě schlíplé. A to jsme o tom jenom mluvily!
Vzpomněla jsem si na dvě dívčiny, s bídou tak šestnáctileté, které jsem před časem potkala na ulici, když jsem pozdě večer venčila fenky. Ptaly se mě, naprosto bezelstně, na jeden podnik, kolem kterého občas chodívám na autobus. „Ta ulice je strašně dlouhá, my potřebujeme číslo 62!“ Bylo mi totálně nanic. „Nechoďte tam!“ zařvala bych na ně nejradši. „Kde máte rodiče? To jim nevadí, že jste v jedenáct samy na ulici!“ Ten dům dobře znám. Nejenom fyzicky. Tahle adresa mě jednou překvapila v Annoncích, které jsem si tehdy zakoupila kvůli něčemu jinému; nabírali na ní nové „společnice...“
Nakonec jsem to nevydržela a skutečně se je na rovinu pokusila odradit. Jedna dívka se nafoukla, druhá zrudla a znejistěla, nicméně se obě otočily a uraženě odcházely. Sice na opačnou stranu, ale on už je tam někdo pošle, do čísla 62, do bordelu...
Převyprávěla jsem svůj zážitek kamarádce, načež i ona posmutněla.
„Radši chudé učitelky, co,“ podotkla nakonec s povzdechem.
