Před čtrnácti lety proběhla tiskem zpráva, že Ministerstvo zdravotnictví hodlá zrušit jednu oblíbenou porodnici. Byl to pro mne tenkrát šok. Před čtrnácti lety jsem se také seznámila s Viktorií.
AmenDian
Dnes v noci za mnou připlula malá zlatá rybička. Nejdřív jsem ji nemohla poznat, až kdy jsem si nakapala umělé slzy a nasadila brýle, pochopila jsem, že to je ONA. Kdysi žila v jedné mramorové kašně v přízemí krásného domu a já si s ní každou noc chodila povídat. A modlit se. Znala nás všechny, i Viktorii. Dnes mi moje tehdejší návštěvy oplatila...
Vzpomínáš si, jak jste se s Viktorií seznámily?
No jéje! Hledala jsem spojence k odboji a dostala jistý tip. Viktorie úřadovala v otřesném otlučeném baráku až úplně pod střechou. Měla na sobě minisukni s kšandami, pruhované punčochy, šněrovací kotníčkové boty na podpatku a copy. Něco jako odvážná školačka po pětadvaceti letech. Málem jsme si při pozdravu navzájem zlomily ruce; myslím, že máme obě ten nejpevnější stisk ruky, který lze u žen najít.
Předznamenání našeho přátelství: pevné a občas bolestivé.
Víš, o čem jste tak spolu mluvily?
To je jednoduché – ať jsme začaly čímkoli, později i úmyslně, abychom zlomily to kouzlo, skončily jsme s železnou pravidelností v porodnici. „A jsme tam!“ konstatovaly jsme pokaždé odevzdaně.
Pamatuješ si, čeho jste se tenkrát nejvíc bály?
Že bude zavražděn nebo přinejmenším brutálně vyhnán Genius loci, který tam měl, a já pevně doufám a věřím, že stále ještě má, trvalé bydliště. A strachu. Vlastního i mnohých dalších lidí.
Nezdá se ti, že se na ten strach nějak rychle zapomnělo?
Jsem pověrčivá, takže i v zájmu toho promodleného zámku nad řekou doufám, že nikoli...
Co když se tě zeptám pro změnu na jiné porodnice?
Nevím, co ti na to mám říct. Snad i v nich přebývá místní Genius loci. Snad i ony mají své pacientky, které se sem- ať už fakticky nebo aspoň ve snech- rády vrací...
A... co myslíš?
Pro mne jednoznačně osudová záležitost.
Osudová setkání a poznání.
Až do morku kostí.
Amen.
Nebo se mi to jen zdálo?
Co myslíš?
