Fíkusová paralela

Rostlinou naší rodiny je jednoznačně fíkus. Měli jsme doma skutečného obra, který měl na svém kmeni neobvykle mnoho větviček. Každé z dětí, když přišel ten pravý čas, si jednu ulouplo a dalo do láhve od limonády s vodou.

Větvička téměř obratem zapustila kořeny. Když jich byl už důvěryhodný chuchvalec, láhev se rozbila a nový fíkusáček byl zasazen do té nejlepší hlíny a ošetřován jak nemluvně. Když se jeden každý sourozenec stěhoval do vlastního bytu, vzal s sebou samozřejmě především květináč s teď už řádně olistěným batoletem, aby se stal ústřední ozdobou nového domova a jednou dárce nových větviček do dalších nových domovů.

Já měla také svůj fíkus. Byl už pěkně vzrostlý, když jsem se stěhovala, ale to nevadilo. Můj nový byt měl čtyři metry vysoké stropy, lemované štukovanými ozdobnými pruhy, takže mohl růst bezstarostně téměř až do nebe. Měl se u nás jak pán. Se synem jsme mu pravidelně otírali pevné lesklé listy, přilepšovali jsme mu všelijakými dobrůtkami, a měli ho rádi.

Když jsem vyměnila byt, fíkus znejistěl. Stropy v moderním domě byly mnohem nižší a už zdaleka neměl tolik prostoru jen pro sebe. Zabydlel se v mém pokoji na jih, a nebyl tam rád. Měl tutéž péči jako dosud, ale něco mu chybělo. I mně jako by něco chybělo. Také jsem přestala být ráda a to nejenom ve svém pokoji. A naprosto jsem chápala, když se objevil první, pak druhý a třetí žlutý list, který časem spadl na zem. Bylo jich tolik, že z jedné větve, kdysi tak bohaté, zbyl jenom smutný, i když stále ještě vzpurně pružný prut. Nic na něm nerostlo a nebyly tam ani hrbolky, které by slibovaly změnu. Přestal se mi líbit, stejně jako se mi už dávno nelíbil můj život, který jsem teď vedla. Ta naše souběžnost života (ne)chtivosti byl víc než zřejmá. Dostala jsem strach, že moje děti už svou větvičku do budoucna nedostanou.

Fíkusový prut se mi zošklivil natolik, že jsem ho jednoho dne jednoduše ulomila. Tak! A má to! Neměla jsem pilku, abych to zařízla nějak ušlechtileji, ale co už. Hlavně, že jsem ho odstranila. A až uhyne i druhý kmen, vyhodím ho celý. Definitivně!

A tak jsem tak nějakou dobu spolu živořili. On s ulomeným kmenem, já se stejnými pocity. Občas jsem ho bez zájmu zalila. Život stojí za hovno, vážení, a tady je to jasně vidět! Zahalila jsem pahýl do závěsu, aby na něj nebylo tak vidět, ale já o něm dobře věděla. Věděla jsem i o vlastním pahýlu, a bylo mi to jedno.

Včera jsem šla umýt balkón, k čemuž patří i praní závěsů. Neurvale a bez zájmu jsem strhla závěs z tyče a následně i torza fíkusu a zůstala jsem zírat. V místě zlomu, vlastně kousíček pod ním se klubaly dvě nové větvičky se svěžími maličkými listy! Drze a bojovně se smály na svět, na špičce nejnovějšího listu byla ještě skoro už sloupnutá načervenalá čepička! Rychle jsem letěla pro vodu a celý fíkus pečlivě zalila. Na kmeni jsem objevila malé hrbolky, které když se odloupnou, dají základ novým větvičkám; ihned jsem tak učinila! I druhý kmen měl nové větvičky! Jak to, že jsem si toho nevšimla dřív?

Závěs jsem dala pryč. Až ho vyperu a vyžehlím, opatrně ho naaranžuju zpátky, aby mému fíkusáčkovi neublížil, vždyť někdy stačí nešetrný, hrubší dotek, a fíkus to zabolí! Rozhodla jsem se, že můj fíkus už nikdy nic nezabolí! A lámat ho už nikdy nebudu...