Potřebujete se nějak potěšit? Utěšit? Není nad to, když vám někdo z lásky připraví nějakou líbeznou krmi.
Den „Sch“, den schlíplosti. Znáte? Míváte? Do ničeho se člověku nechce, napadají ho samé býkoviny. Smutné vzpomínky. Výčitky; cos kdy udělal a neměl, cos měl, ale neudělal. A líp už nebude. Sháníte nějaké měřidlo a psa, aby vám vyhrabal sto sáhovou díru do země a pak vás tam zahrabal a udusal hlínu.
Znám a mívám. Zrovna dneska. Sto sáhů a tak. Moje milované holčičky zavětřily, přestaly se hádat, přestaly mě prudit s dotazy: “Mami, mohla bych si vymalovat svůj pokoj na černo?“(Nanda) „Maminko moje milovaná, mohly by u nás o víkendu být Nhuong, Fei a Jouhnok?“ (Vivi a vietnamská trojčata ze školky, kde musí být ve třech různých třídách, protože společně zlobí.)
Nany usoudila, že je zapotřebí pozvednout mě na duchu i na těle. Z Vivi udělala kuchtíka, sama se jmenovala šéfkuchařkou a slíbila mi uvařit k večeři něco neobyčejného, co mě opět nabije optimismem. Abych náhodou nešmírovala nebo nevlezla předčasně a tudíž nevhod do kuchyně, zamkla mě v mém pokoji, což mi absolutně nevadilo. Jenom jsem netušila, co za pokrm hodlají vykouzlit, neb kromě vajec, másla a šunky v lednici nic nebylo. Přestavila jsem si volské oko na šunce od kosti s novými brambůrky a nejméně hodinku klidu a míru, a spočinula s knížkou na sesli na balkóně.
Nebyla to hodina, byly to dvě hodiny. Bytem se courala zvláštní, ba přímo exotická vůně. To nebude volská bulva, kdepak! Přepadla mě zvědavost. A hlad! A chuť! Když jsem konečně směla do kuchyně, upoutal mě dřez, vrchovatý nějakou kašovitou hmotou, ve které sem tam ležela bramborová slupka. Až potom, umínila jsem si nekazit náladu všetečnými a přízemními otázkami.
Na svátečně prostřeném stole byly nejhezčí talíře a příbory. Svíčky. Ubrousky. Skleničky. Pane jo. Brambůrky jsem poznala hned, s kouskem nedělního másla a nasekanou petrželkou voněly až ke mně. Vedle nich ležely stočené kousky nějakého rezatého těsta, ze kterých se linula ta exotická vůně. Nedočkavě jsme zasedly. Nanda byla celá kudrnatá z páry a horečné činnosti, ale hlavně napjatá, jak se zatvářím, až si dám do pusy první sousto. ŇAM! Bylo to úchvatné! Byly to krevety z mrazáku v nějakém prima těstíčku, rozeznala jsem kari, vonělo to a chutnalo to božsky!
Holky se dmuly radostí a pýchou. Obsloužily mě, div mi neutíraly pusu. Chválila jsem a chválila. Ale taky jsem byla zvědavá. „Holky, co je v tom dřezu?“ nevydržela jsem nakonec, v ruce sklenku jablečného moštu. Nanda se zatvářila rozpačitě. „Já jsem ty krevety obalila dvakrát,“ začala, „ale omylem jsem je poprvé dala do vody. Nějak mi to přišlo blbý. Tak jsme je zase umyly, znovu obalily a pak daly na pánev osmažit!“
