Středně dlouhá ochutnávka z připravované knihy..............................................................................
Než vejdu do vrat, opatřených cedulkou Psychiatrická klinika, ostražitě se rozhlédnu, pak přikrčeně skočím do průjezdu jak bulimická lasice na kurník… To někdo natočit, může mě vydírat do konce života. Typický psychiatrický pacient…Srdce mi buší, jako bych tam šla krást nebo vraždit nebo obojí. „Dostanu se ven, kdybych si to rozmyslela?“ ptám se sestry na recepci. Jakoby z legrace, ale skutečně se zájmem obhlížím průhledné posuvné dveře.“ Už ne,“ odmítne sestra zpěvavě, „ jak to tady zacvakne,“ ukáže mi elektronicky ovládanou zástrčku, „ tak už nemáte šanci!“ Věřím, že na můj blbej vtip odpověděla blbým vtipem, nic jiného mi nezbývá.
Psychiatra jsem si našla podle fotky na internetu a pořadu, ve kterém účinkoval a dost se mi líbil. Kluk s očima sňatkového podvodníka a bezbranným úsměvem. Dnes se mi tak nelíbí, buď mu chybí kamery, nebo se špatně vyspal. Možná bych se divila, kdo všechno vstává ve tři…Nejenom že se neusmívá, ale vlastně se na mě zatím ani pořádně nepodíval. Z nějakého důvodu najednou nemůžu mluvit. Únava? Blok? Klade mi otázky podle nějakého dotazníku a klape si na počítači. Stroze vrčím své odpovědi. Taky se na něj nebudu dívat! Když je takovej! Jsem zklamaná. Je mi mizerně. Je mi zima. Místnost je studená a k tomu ještě vymalovaná a zařízená studenými barvami. Nevidím ani dvě, které by se hodily k sobě a ani jednu, která by mě nedráždila. Žasnu, co všechno mě dokáže vyvést z míry!
„Nemyslíte si, že by bylo lepší, kdybyste tady nebyla?“ položí mi monotónním hlasem další bezpochyby standardní otázku. Z předchozích poněkud sugestivních dotazů je nabíledni, že nemyslí moji přítomnost ve své ordinaci.“ Ne!“ zařvu, až se odrazí a odsune od stolu. Myslím na ty posuvné dveře, nemohu si pomoct. Zacvaknuté navždy! „ Jsem tady a budu tady!“ Konečně mě zaregistroval. Pocítím únavu téměř na upadnutí. „Ani si to nemůžu dovolit,“ doplním potichu. „ A proč si to nemůžete dovolit,“ zeptá se sňatkový podvodník najednou úplně jiným, tichým, vřelým tónem. Dojde mi, že jsem se právě odkopala. Ostražitost neostražitost. Je mi to najednou jedno. „ Protože tu jsou lidi, kteří mě potřebují. Můj syn. Moji rodiče, o které se musím postarat,“ doplním na jeho další vybídnutí a přidám další podrobnosti o těch, kvůli kterým se nemůžu zabít. Je mi jasné, že mám depresi. Je mi jasné, že jsem úzkostná. Ale že jsem blbá, to jsem teda netušila. Depresi i úzkost mi vzápětí potvrdí, moji domnělou demenci rázně odmítne. „Když je mozek vyčerpaný, nic nepíše ani nic nečte,“ vysvětlí mi básnicky. Doporučí mi psychoterapii a napíše recept na antidepresiva. Chce mě vidět za tři dny. Na oplátku mu vyložím, že antidepresiva jsou škodlivá, ba životu nebezpečná a na psychoterapii nemůžu, protože nechci mluvit, nechci, aby na mě někdo sahal, protože to nesnáším, a nechci mít kolem sebe více lidí, protože to taky nesnáším, nicméně že teda přijdu. Nakonec uděláme kompromis- recept si s sebou vezmu, kdyby něco. „ Vy reagujete tak zvláštně,“ poliboval si na závěr psychiatr. Na internetu uvádí patnáct let praxe. Je možné, že jsem první zvláštně reagující tvor, kterého vidí? Musím sebrat zbytek sil, abych se ho na to nezeptala…
°
Je mi zle. Strašně zle. Střídavě se svíjím a válím na dvousedadle. Jsem vděčná spolucestujícím, že mi to dvousedadlo dopřáli, že si nikdo nepřisedl, přestože autobus je slušně zaplněný. Nebo se mě bojí. A já se nedivím. Čas od času na mě někdo soucitně pohlédne. Paní přede mnou mi nabídla prášek proti bolesti. „ Bolí mě osmička,“ zašeptala jsem zoufale, když se na mě poprvé vylekaně otočila. Prdlajs. Žádnou osmičku nevlastním. Moudré zuby mi jednoduše vůbec nenarostly, tudíž mě logicky nemůžou bolet. Něco mě ale bolí, až kňučím jak vyčerpané štěně. Co to je? Nenapadá mě jiné vysvětlení, než že mě bolí- duše…Pláču, až mám mokrý nejenom celý obličej a krk, ale i tričko. Kolem mých uší jakoby fičel ledový vítr. Jen co přijdu domů, vezmu si ten prášek, umiňuju si. Současně ale nevěřím, že domů dojedu. Popravdě řečeno jsem přesvědčená, že umřu. A jsem ráda. Jenom to nějak dlouho trvá...
Zabalit. Vyvenčit psy. Strach, abychom stihli autobus. Propadly by tři místenky- dvě tam, jedna nazpátek. Možná by Tadeášovi propadly celé lázně, já nevím, příjem je do dvou hodin. Rozhodně nemám sílu čelit nějakým komplikacím. Běh s narvanými kufry do schodů při přestupu z jedné trasy metra na druhou. Oba kufry pochopitelně já- Tadeáš má skoliózu a nesmí na nic těžkého ani pomyslet. Bude rehabilitovat a plavat jak divý, jinak ho čeká korzet. Poslední instrukce Tadeášovi, jeho nadšení, těšení na kamarády, plány- nepřetržité vzrušené povídání, na které musím alespoň přikyvovat. Neuvidíme se nejméně šest týdnů a já nemám sílu ani být smutná. Vybalit, ubytovat. Ještě zvládnu příjem, cestou zpátky na zastávku už se vleču a sténám. Už se neovládám.
Doma popadnu žlutobílou krabičku, vydloubnu tabletu a hltavě zapiju. Ještě nemohla ani sklouznout do žaludku, natož zapůsobit, a – mně se najednou uleví. Svezu se zády po dveřích a schoulená si opřu hlavu o ruce zkřížených na kolenou. Bojím se sebeméně pohnout, aby se to nevrátilo.
