Dej mi znamení

Dobře si pamatuji ten den. Sluneční paprsky se prodíraly skrz štětinaté větve starých borovic, vzduch voněl vodou z nedalekého rybníka a šťastnými výkřiky dovádějících dětí. Písek na pláži mě pálil do šlapek a já koukala do nebe.

Usmívala jsem se, protože jsem zde nebyla sama a nemohla jsem si zoufat i navenek. Kdybych mohla, tvář by mi zkameněla úlekem a otevřené oči by se zalily slzami. Do srdce mě bodlo poznání. Jeho osten se mi nemilosrdně obracel v ráně, abych už konečně pochopila a přijala to. Přijala fakt, že celý život budu sama. Jako dosud, tak navždy. Nemohla jsem tu hrůzu dát najevo, natož o ní mluvit. Nebyla to ani tak hrdost, co mi v tom bránilo, jako vědomí, že okolí by mi moje rány s chutí posolilo, aby bolest byla ještě palčivější, a to by mě zabilo.  

Jako dítě jsem si donekonečna malovala obrazy velkého domu. Žlutá fasáda, červená střecha. Bílý komín se stříškou, aby do něj nenapršelo. Byla jsem romantická i praktická. Hodně stromů a kytek. Tráva. Potůček. Všude kolem pobíhali psi a děti. Pečlivě jsem vybírala a připisovala jména. Počet se stále zvyšoval, protože milých duší a lásky není nikdy dost. Ten dům měl hodně oken a z každého vyhlížela nějaká rozesmátá tvář. Ano. Čekal mě nádherný život v tomto krásném domě a já se na něj velmi těšila.

Čím déle jsem chodila po světě, tím silnější bylo moje podezření, že ten dům, který jsem si malovala, ve skutečnost nebyl pro mě.  Možná neprošel kolaudací, možná se mi do něj někdo nastěhoval a já nebyla dost rozhodná, abych se domáhala svých práv, takže si ho místo mne užíval někdo jiný. Možná ten dům vůbec neexistoval. Nevím.

V ten den, co jsem se tak hrozně a jasnozřivě lekla, mi bylo sedmnáct let a kousek k tomu, a já na něj nikdy nezapomněla. 

Když jsem tě poznala, už nám stačil malý domek se třemi okny. Ten původní, velký už bychom nezaplnili. Jenom bych zbytečně myla nepotřebné skleněné tabulky a rámy. Nepotřebovala jsem ani žádná dětská jména, jenom ta psí. Na některé věci už bylo nenávratně pozdě. Na některé ale ne! Ty jsi si přinesl svoje jméno s sebou: LÁSKA. Bože, ta byla! A ty, tys byl! A my, najednou konečně my, my byli! 

Do mého života jsi vstoupil jako Bůh. Vždyť v Písmu svatém se praví, že Bůh je láska! Často jsem si říkala, Bože, tohle všechno je opravdu moje? Přišel jsi ke mně? Ty víš, že to není rouhání, viď, že to víš? Byla jsem najednou úplná a vím, že i ty. A moje oči, přimhouřené na slunci, se odvážně otevřely, nohy se rozběhly vstříc životu, který nám kynul a voněl v ústrety. Živote, konečně! Díky, díky, díky.

Ani teď se nebudu rouhat. Nevyčítám, nežaluju, nepláču; stejně už nemám žádné slzy. Oči mám opět zavřené a jenom slyším šelestění padajících listů. Dej mě pod nějaký pěkný strom, slyším opět. Bude mi útulně. Mám rád stromy. Zcela samozřejmě jsem přitakala. Veverky, ptáčci. Jasně. Nikdy jsme si nelhali. Je to můj Bůh, stejně by to hned poznal. A navíc- sám to přece věděl. Sedmička je moje šťastné číslo, říkával jsi. Já odporovala: ne, šťastné číslo je dvojka! Za mě jedině dvojka, smála jsem se šťastně! Sedm krásných let. Možná krátkých, ale tak plných! Tak šťastných. Tak dokonalých! A teď tu jsme spolu pod tím tvým stromem, ze kterého se pomalu houpavě snáší první barevné listy. Víš, že jsem tady? Víš, že jsem tě uložila pod ten strom se strakatou, jakoby maskáčovou kůrou s ježatými, kulatými plody? Víš, že tě pořád miluju? Víš to, víš? Jo?

Ať nezvítězí můj tehdejší pocit zmaru a beznaděje, ať můžu zůstat vděčná, ať už se tu sama nebojím, prosím tě, prosím...

Dej mi nějaké znamení!