Jsem takzvaně nekontaktní. Jestliže osobní zóna většiny lidí ve společnosti, kde žiju, je bublina o poloměru natažené paže, poloměr té mojí by se dal naznačit tyčí, pomocí které se skáče přes překážku. Nejméně. Odjakživa.
Nějaké přílišné objímání a olíbávání je mi nepříemné, což samozřejmě neplatí o dětech a partnerovi, ale v širší rodině už ano. Řekla bych, že moji sourozenci to mají podobné a moji rodiče jakbysmet, možná nás k tomu vedli, nevím. Při návštěvách slovenských příbuzných, jak je mám ráda, mně kalila radost ze shledání právě jejich bezprostřednost při kontaktu, protože co mě se týče, bohatě mi postačí obyčejné podání ruky.
Kamarád mě nedávno překvapil. Když jsme se po našem setkání loučili, a nastala obligátní situace, kdy on si mě přitahoval, že mě políbí na rozloučenou, zatímco já se ze zvyku mírně odtahovala. " Víš, člověk nikdy neví, jestli právě tahle pusa není tou poslední," řekl mi nezvykle vážně, "jestli se ještě setkáme". Jejich rodina se prý každý večer loučí, co kdyby se některý z nich třeba neprobudil?
Musela jsem se nad tím zamyslet a posléze mu dala za pravdu. (A tu pusu taky).
A jako těžký kámen s ostrými hranami se mi vybavila vzpomínka na ruce mých nejbližších a nejdražších, když odcházeli navždy. Dychtivě se držely těch mých, a bylo to v tu chvíli to největší, co jsme mohli prožít. Bylo to něco, na co se nezapomíná. Nikdy.
Až se jednou zase setkáme, jistě budeme rádi, že jsme tak učinili, že jsme se před tou dalekou cestou rozloučili...
