Co se dělá při bossingu?

  ...„To je ta, co ses jí zastávala?“ ujistila jsem se. Elena se zamyšleně houpala na židli. „Tak zastávala…, nepřidávala jsem se, řekněme. Přišla mi zvláštní, ale říkala jsem si, že ji spíš mejou prodloužený záda; mně přišla střelená, ale zpočátku docela sympatická.“ „Takže ty sis přečetla na internetu, že si na ni stěžují rodiče, kteří dali svoje dítě jinam, protože se bálo ředitelky, že si stěžují i bývalé zaměstnankyně, že tahle školka má téměř nepřetržitě inzerát, že shání učitelku, souhlasíš?“ shrnula jsem to jízlivě. „Normální člověk by vzal nohy na ramena, ale to není tvůj případ. Tobě byla sympatická… To ti nic nebylo nápadné?“

„Tak pak už bylo", přiznala Elena. „Viděla jsem ji likvidovat teď už bývalou kolegyni. Systematicky. Ještě jsem ji neznala, takže jsem si myslela, že to je nějaká špatenka, která bůhví co provedla. Tím spíš, že se jejím útokům a řvaní vůbec nebránila, jenom se snažila vysvětlovat, omlouvat, ostatní holky koukaly do země, no a ona na ni řvala. Později mi to došlo, ale to už Vanda nevydržela. Byla úplně vyřízená, takže byla odejita „dohodou“. Což znamenalo, že podepsala papír, který jí plácla ředitelka na stůl. Normálně ji zdeptala. A nebyla to špatná holka ani učitelka, podotýkám,“zdůraznila.

„No,“ protáhla jsem, “zlatá naše říďa!“ Elena lítostivě vzdychla. „To byla ta Petra, ta s těmi devíti dětmi v pěstounské péči?“ Přeptala jsem se pro jistotu.  „Ale ne,“ odmítla Elena,“ta přišla na řadu až pak. Nejdřív ji chválila, kudy chodila, potom úplně obrátila. Ale to prý bylo u Vandy taky tak. No a Petru už jsem dostatečně poznala, laskavá učitelka, hodná ženská, a já nevím, co ještě. Nicméně tu ředitelka vyřídila nějak zákulisně a bleskově. Petra vážně onemocněla, ale fakt hodně vážně, no a když se uzdravila, opět jí byl prý předložen známý papír o dohodě; řvala prý na ni tak, že to radši podepsala.“

„To jsou nějaký ovce, proč se nebránily,“ zapochybovala jsem. Elena na mě vykulila oči, až jsem se lekla. „Žádný ovce, Miládko, ani omylem! Ale tichý, mírný holky, který si při setkání s takovou agresivitou a zákeřností ani neškrtly, rozumíš?“ Obě jsou v jiné školce - k všestranné spokojenosti, takže asi tak mizerný učitelky nebudou! 

„No tak ty si, doufám, škrtneš,“ pronesla jsem téměř výhrůžně. „No tak na to jsem sama zvědavá,“ pokrčila rameny. „Mně už je z toho všeho pěkně blbě,“ dodala schlíple, až mi jí bylo líto. „Můžeš mi říct, co tě tam drží? Proč se nesebereš a nevypadneš?“ Elena se trpce pousmála. „Já ti to schválně vypočítám, jo? Takže: je to krásná školka s nádhernou zahradou okolo baráku, na krásném místě, nedaleko park. Máme zaměření na hudbu, zvykla jsem si na děti, na rodiče, já vím, to je špatné, jak mi bylo řečeno. Mám být profesionál.“

Zaměření na hudbu, bylo mi to jasné. Kdyby se někde objevili kupříkladu popeláři, „zaměření na hudbu“, jezdí s nimi milá Elena noční směnu. Hudební maniak. Když jsem ji poznala, chodila hrát do kavárny na piáno. Pak začala hrát s nějakou country kapelou, nebo co to je.  Šťastně mi vypráví, jak hrála dětem před spaním ukolébavky.  Hladí je „na dobrou noc“. Každé dítě má oblíbenou písničku. Elena si všechny pamatuje a občas pořádají „koncerty na přání“: Titanik, Podraz, Popelku,Večerníčky, ale i vážnou hudbu. Je mírně atypická a děti na to slyší. Když nastupovala, byla z ní její ředitelka nadšená. Nabídla jí trvalý pracovní poměr už po měsíci zkušební doby.  Elena obrážela i besídky jiných tříd, doprovázela hudbymilovnou ředitelku a učitelky při společném zpívání. Chodila do práce i z práce s rozzářenýma očima. Šťastná jak blecha. Až jsem jí sama záviděla. Teď se mi tu houpe na židli a čučí do prázdna. Kdy se to zvrtlo?

Vypráví mi, jak nesla do práce papíry k potvrzení, a ředitelka s ní při té příležitosti vedla dlouhý rozhovor. No, spíš monolog, protože jí nebylo popřáno slova. Snůška výčitek – Elena je na neschopence. Bere antibiotika na „houbařskou nemoc.“  Nemocní lidé jsou špatní. Zlí. Hodný člověk neonemocní. Nikdy! Kdo si denně udělá klystýr, neonemocní. Hlavně hodně sexu! A otevřeně o všem mluvit! Žádné klíště, kdepak! Žádné borelie v krvi. Jed v duši má-  Elena nechce být na třídě s ředitelčinou oblíbenkyní, která jí dělá pěkné seky, navíc prokazatelně donáší a kydá hnůj. Nejen na Elenu a nejen ředitelce. Děti mají raději Elenu, přestože oblíbenkyně Helenka je o tolik lepší! Elena na sebe „navazuje“ děti, aby poškodila kolegyni. (Děti zahlédly Elenu na chodbě a bouřlivě se k ní hlásily…)

 Absurdní názory na celý svět. Na celý život. A nenávistně upravené polopravdy. Bizarní směs všech náboženství, co jich na světě je. Dlouhé výklady o minulých životech: paní ředitelka byla v minulém životě středověký inkvizitor. Podepsala někomu rozsudek smrti. Možná, že jsem to tehdy byla já a teď ji za to nenávidím! To řekla zcela vážně! Ona už prostě taková je. Nemůže za to. Respektujte to. Nechce nic slyšet… Doufám, že si Elena dělá srandu, aby se odreagovala.

„Milado, já vůbec nevím, co s tím,“ vysloví najednou tiše. „Dej výpověď,“ pronesu rezolutně. „ Vždyť ona není normální. To si leda uženeš doživotní depku, nic jiného tě nečeká, nedoufej. Ta tě zlikviduje!“ „Ona mi to i řekla,“ potvrdí Elena. „Doslova mi řekla, že mě zničí. Já už jsem se jí rovnou zeptala, proč mi tedy nedá výpověď, když jsem tak špatná učitelka.“  „No a?“ „Prý ZATÍM nemá důvod! Ale hned druhý den, potom co nastoupím, mi začne chodit na hospitace. To už jsem zažila: přepadovky 2x za měsíc, pocuc, zvlášť pro trémistu, to ti řeknu,“ hořce se usmála. „Prý potřebuje, abych měla dva vytýkací dopisy, pak mi může dát výpověď. Jeden už mám. Přišla jsem tehdy o šest minut pozdě a Helenka mě nabonzovala.“

„A cos jí na to řekla?“ vydechla jsem ohromeně. „Aby nečekala až na druhý den a přišla hned ten první!“ Rozesmála se, ale já se nepřidala.

Elena má tři možnosti. Buď dá výpověď sama a nebude mít ani nárok na podporu, než si najde nové místo, což nebude začátkem školního roku jednoduché. Nechá si dát obligátní odchod dohodou, přičemž na tom bude prakticky stejně a navíc si odepře zadostiučinění v podobě podrobných důvodů k vlastní výpovědi, anebo se nechá vyhodit za uměle vytvořené, nebo zveličené „provinění“ a doprovázena špatnou pověstí si jako učitelka už „neškrtne“.

Nechce odejít jako nějaký vyvrhel. Chce zase chodit s rozzářenýma očima. Chce, abych jí poradila, co má udělat.

A já to nevím.